Všimli jste si, jak se nadužívají v programech adjektiva a substantiva? Hudebníků s označením Maestro je tolik, že bychom jejich jmény vydláždili celé prostranství před Rudolfinem, každý třetí je světový, hraje v nejlepších sálech (operních domech), vystupuje na nejprestižnějších festivalech, natáčí pro světové labely… Realita je ale většinou jiná. V úterý 9. 9. však hostoval na festivalu Dvořákova Praha pianista, jenž si označení Maestro celou svou minulou i současnou kariérou plně zaslouží – osmapadesátiletý Krystian Zimerman. V roce 1976 hrál ve Smetanově síni Obecního domu Chopinův Druhý klavírní koncert se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu, v roce 2014 ve Dvořákově síni Rudolfina s Polským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll. V jeho hře se mnohé změnilo. Sice stále stejně intenzivně prožívá hudbu a živě gestikou komunikuje s okolím, ale jeho úhozová paleta mi připadá širší, forte mohutnější, piana snovější a více využívá ostřejší kontrasty. Co se týká tempového plánu, v Chopinovi byl rychlejší, než bývalo tehdy zvykem, v Brahmsovi naopak byl základní temporytmus klidnější, ale v rámci každé věty pracoval s agogikou a dalšími výrazovými prostředky více, nežli většina současné klavírní elity. Jeho provedení Brahmse považuji za jedno z nejpoetičtějších. Jestliže bych měl pro někoho užít klišé „básník klavíru“, pak by to byl on. Maestoso přineslo klavírní smršť i okamžiky božského pozastavení času, občas nečekanou pedalizaci i „nepedalizaci“, Adagio dech beroucí nekonečné a proplétající se linie, Rondo jásavost, naléhavost a neslýchané úhozové detaily. Bylo to zcela jistě nejzajímavější živé provedení této skladby, jaké jsem slyšel! Pro dosažení dokonalého sluchového zážitku to mělo bohužel zásadní vadu – ploše, neinspirovaně, tupě hrající orchestr. Věřím, že hrál pod vedením svého šéfa Alexandra Liebreicha na hraně možností, ale ty na Zimermana nestačily. Stvořil jen zvukové plástve s falešným závěrem. Do festivalového sloganu „Světové orchestry na Dvořákově Praze“ se nevešel. (Mimochodem v roce 1976 hrál náš tehdejší rozhlasový orchestr ve všech parametrech lépe a měl i zdatnějšího dirigenta – Tadeusze Strugalu.) Praha zažila hvězdný klavírní okamžik!
Úvod byl pro orchestr přece jen šťastnější. Stavovskou národní povinnost naplnil Smuteční hudbou pro smyčcový orchestr na památku Bély Bartóka od Witolda Lutosławského. Funebrální třídílná struktura byla dobře a poučeně provedena, i když i zde měli hráči problémy se souhrou a intonací… Šedivý výkon orchestru v klavírním koncertu nedával moc naději ve „světovou“ interpretaci Brahmsovy První symfonie c moll. Nebyl to sice propadák, jako Dvořákovy symfonie v zoufalém podání Pekingských symfoniků vloni, ale do světovosti to mělo hodně daleko. Hlavně v tektonice a barevné homogenitě dirigent svou roli nezvládl…
Bohužel skvrnou na setkání s Maestrem Zimermanem byla přítomnost dvou mladíků, snad „bodyguardů“, kteří pod pódiem otočeni (a občas zívajíce) čelem do sálu po celou dobu lustrovali publikum. Bylo to neobyčejně rušivé a lze jen doufat, že se to nestane v Rudolfinu pravidlem!
