pátek, 12. září 2014

Maestro

Napsal(a) 

Krystian Zimerman, foto Kasskara/DG Krystian Zimermanfoto: Kasskara/DG

Všimli jste si, jak se nadužívají v programech adjektiva a substantiva? Hudebníků s  označením Maestro je tolik, že bychom jejich jmény vydláždili celé prostranství před Rudolfinem, každý třetí je světový, hraje v nejlepších sálech (operních domech), vystupuje na nejprestižnějších festivalech, natáčí pro světové labely… Realita je ale většinou jiná. V úterý 9. 9.  však hostoval na festivalu Dvořákova Praha pianista, jenž si označení Maestro celou svou minulou i současnou kariérou plně zaslouží – osmapadesátiletý Krystian Zimerman. V roce 1976 hrál ve Smetanově síni Obecního domu Chopinův Druhý klavírní koncert  se Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu, v roce 2014 ve Dvořákově síni  Rudolfina s Polským národním rozhlasovým symfonickým orchestrem  Brahmsův Klavírní koncert č. 1 d moll. V jeho hře se mnohé změnilo. Sice stále stejně intenzivně prožívá hudbu a živě gestikou komunikuje s okolím, ale jeho úhozová paleta mi připadá širší, forte mohutnější, piana snovější a více využívá ostřejší kontrasty. Co se týká tempového plánu, v Chopinovi byl rychlejší, než bývalo tehdy zvykem, v Brahmsovi naopak byl základní temporytmus klidnější, ale v rámci každé věty pracoval s agogikou a dalšími výrazovými prostředky více, nežli většina současné klavírní elity.  Jeho provedení Brahmse považuji za jedno z nejpoetičtějších. Jestliže bych měl pro někoho užít klišé „básník klavíru“, pak by to byl on. Maestoso přineslo klavírní smršť i okamžiky božského pozastavení času, občas nečekanou pedalizaci i „nepedalizaci“, Adagio dech beroucí nekonečné a proplétající se linie, Rondo jásavost, naléhavost a neslýchané úhozové detaily. Bylo to zcela jistě nejzajímavější živé provedení této skladby, jaké jsem slyšel! Pro dosažení dokonalého sluchového zážitku to mělo bohužel zásadní vadu – ploše, neinspirovaně, tupě hrající orchestr. Věřím, že hrál pod vedením svého šéfa Alexandra Liebreicha na hraně možností, ale ty na Zimermana nestačily. Stvořil jen zvukové plástve s falešným závěrem. Do festivalového sloganu „Světové orchestry na Dvořákově Praze“ se nevešel. (Mimochodem v roce 1976 hrál náš tehdejší rozhlasový orchestr ve všech parametrech lépe a měl i zdatnějšího dirigenta - Tadeusze Strugalu.) Praha zažila hvězdný klavírní okamžik!

Polský národní rozhlasový symfonický orchestr a Alexandr Liebreich, foto Petra Hajská/Dvořákova Praha Polský národní rozhlasový symfonický orchestr a Alexandr Liebreichfoto: Petra Hajská/Dvořákova Praha

Úvod byl pro orchestr přece jen šťastnější. Stavovskou národní povinnost naplnil Smuteční hudbou pro smyčcový orchestr na památku Bély Bartóka od Witolda Lutosławského. Funebrální  třídílná struktura byla dobře a poučeně provedena, i když i zde měli hráči problémy se souhrou a intonací… Šedivý výkon orchestru v klavírním koncertu  nedával moc naději ve „světovou“ interpretaci Brahmsovy První symfonie c moll. Nebyl to sice propadák, jako Dvořákovy symfonie v zoufalém podání Pekingských symfoniků vloni, ale do světovosti to mělo hodně daleko. Hlavně v tektonice a barevné homogenitě dirigent svou roli nezvládl…

Bohužel skvrnou na setkání s Maestrem Zimermanem byla přítomnost dvou mladíků, snad „bodyguardů“, kteří pod pódiem otočeni (a občas zívajíce) čelem do sálu po celou dobu lustrovali publikum. Bylo to neobyčejně rušivé a lze jen doufat, že se to nestane v Rudolfinu pravidlem!  

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Více z této kategorie: « Co je české? Tři světy »

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.