středa, 26. srpen 2009

Madrid - Káťa Kabanová plovoucí v bezčasí

Napsal(a) 

Sezona 2008/09 v Teatro Real Madrid přinesla také jedno z klíčových děl operní tvorby Leoše Janáčka – Káťu Kabanovou . A tak se po deset večerů, v honosné operní budově, reprezentativní scéně španělského království, rozezněla čeština ve vokálních partech moravského Mistra, který ve své době v domácím prostředí tak často narážel na nepochopení až zavilou nepřízeň. Ale tvrdá lebka hukvaldského rodáka prorazila zeď a už v konci života si dílo získalo svět. Zprvu především Její pastorkyňa , ale později došlo i na další Janáčkovy opery, a tak dnes nejen Pastorkyňa hraná pod vžitým názvem Jenůfa , ale i Káťa Kabanová , Liška Bystrouška nebo Věc Makropulos se dostaly mezi nejprováděnější opery vůbec, zájem stále stoupá, uvádějí se i další díla – Mrtvý dům , Výlety páně Broučkovy , stále častěji se objevuje i Osud a slavná benátská opera La Fenice ohlašuje dokonce na podzim letošního roku Šárku . Leoš Janáček se stal zárukou kvality. Jeho nenapodobitelný rukopis fascinuje operní diváky na celém světě, jeho neomylný cit pro vyhrocenou dramatičnost každé hudební fráze, jeho emocionální sondy obnažují citová hnutí především postav trpících, nešťastných, milujících, aby na druhé straně ve vyostřené zkratce postihl širokou škálu lidské (i zvířecí) zloby, závisti a hamižnosti. Právě dirigent Jiří Bělohlávek se nechává unášet lyrikou kantabilních ploch a plošek Kátiny milostné touhy a jejího nesnesitelného údělu deptané a pokořované bytosti, nalézající ve smrti smír a vykoupení, aby jindy neméně výmluvně postihoval Janáčkovu úsečnou sarkastičnost vyostřenou až na samu hranici grotesknosti, s níž Janáček častuje svět hrubých, licoměrných a poživačných lidí, kteří Káťu usmýkají. V tomto kontextu Bělohlávkovy dramaticky sevřené koncepce působí s nebývalou účinností také pár taktů sboru při scéně bouře, který na Katěrinu výsměšně útočí a až děsuplně ji pranýřuje. Je to jakési memento mori, jež dožene Káťu k osudnému doznání, neméně závažně se uplatnily i sborové zpěvy za scénou v posledním obraze, které nejsou jenom zvukovou kulisou, ale v Bělohlávkově obdivuhodné interpretaci díla účinnou hudebně-dramatickou složkou. Až hypnotizující vyznění umožňuje dirigentovi i volba poměrně volnějších temp a dramatické cítění pauz, které jsou ve zvukové hierarchii stejně důležité jako kontrast kantabilnosti a úsečné artikulace v příslušných hudebních frázích.

Režie Roberta Carsena je tak trochu samoúčelná, třebas jevištně účinná a sugestivní. Celá plocha jeviště je pokrytá vodou, na níž plovou dřevěné desky (scéna: Patrick Kinmonth ). Ty všelijak poskládají vždy před každým obrazem bíle oděné statistky (nebo tanečnice?), které se neustále brouzdají ve vodě. Jejich pobyt na scéně se vymyká autenticitě Janáčkova díla, vnáší sem cosi imaginárního, ale budiž: neustálá přítomnost vody je jistě originální a nápaditá, poměrně nevelký prostor, který sestavením dřevěných prken vzniká, dokázal režisér funkčně využít včetně donesených židlí a víceméně realisticky vyplnit scénickou akcí. Na závěr sice Káťa neskočí do Volhy, ale jenom si do vody lehne, ale to už je v rámci předpokládané licence, kterou režisérovi rádi akceptujeme. Nelze mu však odpustit poplatnost módě vytrhovat příběh z času a místa děje. Kostýmy (rovněž Patrick Kinmonth) jsou sociálně zcela indiferentní, dobově někdy poté, co se začaly nosit krátké sukně, tedy 20. století. Snad tím chtěl režisér zdůraznit nadčasovost tématu. Příběh Káti Kabanové je ale stejně natolik specifický, geograficky ukotvený mezi Moskvou, Kazaní a sibiřskou Kjachtou, časově přesně zasazený do doby, kdy ve společnosti dominovalo kupectvo a tmářství a kdy byly docela samozřejmě odmítány hromosvody s argumentem, že bouřka je tu od toho, abychom „moc Boží pociťovali“. Dobově nepřesným, do jakéhosi „bezčasí“ posunutím kostýmů a nábytku se stejně Kátin příběh nezabstraktní ani nezevšeobecní. Vykořenit realistický děj z jeho časových a místních dimenzí je jenom marnou snahou. A to, že to dnes dělají všichni, na podstatě věci nic nemění.

Pro vynikající souhru orchestru pod Bělohlávkovou taktovkou nestačí běžná slova uznání, stejně tak byla jedinečná už zmíněná účast sboru (sbormistr Peter Burian ). Sólistické obsazení bylo tomu odpovídající. Dominovala Karita Mattila jako Káťa s dramaticky sevřeným výrazem, ve značném dynamickém rozpětí prezentující všechny záchvěvy Kátiny duše i její rozvrácenou mysl. Osobní charisma i odpovídající výraz propůjčil Borisovi Miroslav Dvorský , vyostřenou polohu negativního obrazu panovačnosti a odpuzující chlípnosti přinesli Oleg Bryjak (Dikoj) a Julia Juon (Kabanicha) a svým způsobem i Guy de Mey jako slabošský Tichon, třebaže interpretace postavy Kátina manžela nezpochybňovala, že jde sice o postavu rozpolcenou, vnitřně labilní, podléhající pokrytecké morálce svého prostředí, ale svou ženu opravdu milující. Bezprostředností projevu upoutávali Natascha Petrinsky (Varvara) a Gordon Gietz (Váňa Kudrjáš), na malé ploše vtiskli svým postavám přiléhavý výraz Itxaro Mentxaka (Glaša), María José Suárez (Fekluša) a Marco Moncloa (Kuligin).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.