Festival Janáček Brno 2008, druhý den po jeho zahájení. Hostování Maďarské státní opery (Magyar Állami Operaház Budapest). Poloprázdné hlediště! Na Pastorkyňu v podání pražského Národního divadla je naopak vyprodáno.
Předehra začíná xylofonem z pianissima, sotva postřehneme začátek. U nás to bývá mezzoforte a ještě s akcentem. V pozadí jeviště dřevěné mlýnské kolo a naznačený náhon. Jenůfka (Éva Bátori ) s rozpuštěnými krátkými kudrnatými vlasy se zklamaně zabývá chřadnoucí rozmarýnou, podsaditý Laca (Attila Wendler ) s křivákem v rukou budoucím „bičištěm“. Chovají se k sobě doslova nenávistně. Po krojích a copech, s výjimkou Stařenky a několika děvčat, ani památky. Nepohledné stylizované kostýmy s třásněmi a vplétanými barevnými stuhami, předimenzované čepce žen, někteří muži mají klobouky. Kostelnička (Dalia Schaechter ) celá v černém, při jejím příchodu všichni strnou – přišel „někdo“, silná morální autorita! Števa (Attila Kiss B. ) v červené košili a s černými vlasy, typický venkovský frajer, který viditelně nenechá jedinou sukni na pokoji. Jenůfka je na něm doslova závislá, ale dráždí ji jeho obhroublé manýry. Zachází s ní neomaleně, je pro něj zjevně jen líbivým sexuálním objektem. Kostelnička je tvrdá, nekompromisní – takového partnera pro svou pastorkyňu NECHCE!
První jednání bylo rozpačité. Ano, dobří zpěváci, působivá, charismatická Kostelnička, svérázná temperamentní Jenůfka, dobře zpívající Laca i Števa, nepříliš přesvědčivý sbor. Čeština s maďarským přízvukem a výslovností – proč jen nezpívají pro své vlastní obecenstvo maďarsky?
Druhé jednání – vlevo vchod do Jenůfčiny komůrky, vpravo do domku. V pozadí dva středově souměrné závěsy pozakrývají mlýnské kolo. Kostelnička je hluboce otřesená, uzavřená do sebe. Jenůfka dosouší na židlích Števuškovy pleny a košilku, kterou Kostelnička v rozčilení roztrhne – jejím jediným utkvělým přáním je: kdyby tak to dítě zemřelo! Jenůfku má ráda, ale neodpustila jí. Umanutě hledá východisko z (pro ni) naprosto nepřijatelné situace. Mezi oběma ženami panuje stálé napětí. Jenůfa není jen pasivní oběť, ale osobnost, která trpí a chtěla by se bránit. Celý výjev je vztažen k obrázku panny Marie, který stojí na stole: Jenůfka se už na začátku, deprimována pěstounčinou agresivitou, k němu modlí, Kostelnička obrací stojánek obrázkem dolů, jakmile začne přemýšlet o vraždě. Jenůfčina modlitba „zde u mariánského obrázku“ pak vychází naprosto přirozeně, je situačně předpřipravená. Števa se sice zpočátku tváří jako rozhodnutý „hrdina“, ale přece si pokorně, plačky kleká vedle prosící Kostelničky. Když od ní utíká, ví, že je to jeho selhání. Má na svůj potupný odchod celou šíři jeviště.
Jenůfka neomdlí ani jednou, ne tak dvakrát, jak bývá u nás zvykem. Na jevišti nemusí odbedňovat okeničky ani odemykat dveře – nejsou tam. Jen zdviženýma rukama naznačí, že se osvobozuje od sevření zdmi a vpouští do světničky venkovní vzduch a bílé „měsíční“ světlo. Kostelnička odnáší dítě středem mezi závěsy jakoby do jiného prostoru a také se tudy vrací. Dítě neskryje do svého vlňáku, ale téměř je táhne za sebou, drží je za cíp zavinovačky, jako by už ani nevnímala, že je nese. Zpátky se vrací zlomená žena na pokraji života a smrti. Jenůfa si nemůže nepovšimnout, že se s ní něco strašného stalo, ale nerozumí tomu. Když se od ní dozví, že její synáček umřel, oněmí hrůzou. Šokem. Ve chvíli, kdy říká Lacovi „Jak by sis mě to vzal, o rozvaž si to dobře“ má pocit, že o ni nemůže mít zájem nikdo na celém světě. Před Kostelniččiným „Jako by sem smrt načuhovala!“ se neotvírá žádné okénko, aby dovnitř vpustilo hrst sněhových vloček. Celou dobu je na scéně nejdůležitější – ta kolébka s vysokým proutěným košem, kterou Kostelnička přitáhla za sebou na jeviště, aniž se na ni podívala. Dalia Schaechter je vynikající herečka, jejíž mezzosoprán obsahuje překrásně plné, znělé výšky. Druhé jednání bylo ohromující, snad jsem chvílemi i zapomínala dýchat.
Třetí jednání.Volný prostor, diagonálně postavená svatební tabule. Jenůfka v jakémsi podivném černém krajkovém županu. Je vlídná, usměvavá, milá k Lacovi, ale občas zkoumavým pohledem spočine na Števovi. Svatební píseň jí zpívá celý ženský sbor a přitom ji oblékají do nápadných bílých šatů (?). Často se s důvěrou obrací na Lacu jako na někoho, kdo je její spolehlivou oporou. Ledaři nosí ledové krychle a staví z nich jakýsi podivný kříž. Kostelnička je třesoucí se troska, její hřích ji totálně zničil. „Ne, já nesmím, oni by tebe soudili“ – v tuto chvíli nepotřebuje žádnou zbraň, ani nemusí nikam odbíhat, jen ji to srazí na zem do zoufalé křeče. Odchází se skloněnou hlavou, ale odhodlána přijmout zasloužený trest. Jenůfka jí její zločin odpouští v hrůze, ohromena tím, co byla schopná „pro ni“ udělat. A Števu nikdo nevyhání, jen se od něj štítivě odtáhnou. Zůstává v popředí jeviště, zhroucený, vědomý si svých vin.
„Odešli, jdi také“: Jenůfka si tiše sedá ke stolu, vydělena světlem z okolní temnoty, smířená se situací, že zůstane s tím vším sama. Po Lacově láskyplné reakci však přece pomaličku vstává a blíží se k němu s nadějí – Laca jí jde naproti rychleji…
Kovařovicova úprava, závěrečná hymnická katarze. Dirigent János Kovács , výsostný muzikant, Janáčkovi dokonale rozumí a dovede z těch nejkontrastnějších valérů plných napětí a citu vystavět kompaktní hudební výpověď, která ponechává prostor expresívním pěveckým plochám a působivě se propojuje „s tím, co je na jevišti“ v detailně prokomponované hudební divadlo. Dýchá se zpěváky, dýchá s dramatičností opery a její inscenace. Diváci, kteří už po druhém dějství volali bravo, teď vstávají, křičí, nekonečně dlouho skandovaně tleskají. Patřím k nim. Po dlouhatánské době se mě Pastorkyňa hluboce emocionálně dotkla – vtáhla mě do svého světa. Maďarská Jenůfa sice mluví česky, ale její tvůrci se vyjadřují, nesvázáni zkamenělými zvyky zvanými česká inscenační tradice, svobodněji a bezprostředněji, po svém (včetně toho prapodivného andílka, zataveného v ledu). Především obdivuhodně detailně a s velkou empatií propracovali jednotlivé živoucí(!) svérázné postavy a dramatické vztahy mezi nimi. Zdá se, že se tato součást režijního řemesla u nás vytratila – a právě Pastorkyňa se bez ní může obejít jen opravdu stěží. Je sycena posledními vzdechy skladatelovy umírající jednadvacetileté dcery, když už dřív pochoval malého synka. Teď je sám. A umí své pocity prostřednictvím svého díla přenést na nás ostatní… jako málokdo!
Představitelka Kostelničky, izraelská mezzosopranistka Dalia Schaechter je sólistkou opery v Kolíně nad Rýnem a kromě Kostelničky je tu také Santuzzou, Venuší v Tannhäuserovi, Ulrikou, Kabanichou, Ortrudou.
Režisér inscenace Attila Vidnyánszky , scéna a kostýmy Alekszandr Belozub .
