Mladičká gruzínská sopranistka Nino Machaidze sice nesnese srovnání s Annou Nětrebko, k němuž se prorocky uchylují některá média, ale typem hlasu a repertoárem je s ní do určité míry skutečně příbuzná. Jestli i její dráha bude mít podobnou strmost, to se ještě uvidí, ale skutečností je, že po startu v La Scale a po šťastném záskoku na Salcburském festivalu v roce 2008 (právě za Annu Nětrebko) začíná Nino Machaidze s úspěchem získávat některé hlavní role i v dalších slavných operních domech. Jde k nim přímo, bez růstu na rolích menších. Její galakoncert ve Smetanově síni (12. 1.), jehož hostem byl mladý barytonista Guido Loconsolo , se tedy konal z hlediska dlouholetého výhledu na samém začátku evidentně slibné kariéry sopranistky, a byl proto velmi zajímavý. Umělkyně, nyní již po stipendiu v Akademii La Scaly a s prvními mezinárodními zkušenostmi, nemá nicméně dosud plnou suverenitu pro předání hlubokých pocitů a jedinečných a strhujících dramatických situací. A tak program gradoval jen postupně a nejpříznivější dojem zanechal z interpretace postav z komických oper – především Adiny z Donizettiho Nápoje lásky a Lauretty z Pucciniho opery Gianni Schicchi . Oba výstupy shodou okolností zazněly dvakrát, při zopakování v přídavcích o dost uvolněněji, tedy lépe, než předtím během programu. Také další dva přídavky – árie Musetty z Pucciniho Bohémy a duet „Là ci darem la mano“ z Dona Giovanniho ukázaly Machaidze v pravém světle, s talentem a ochotou ke komedii, lehce a nezávazně zpívající, výbornou, ale určitě ne nejlepší. Postavy jako Lucie z Lammermooru, Elvíra z Belliniho Puritánů , Amina z jeho Náměsíčné či hlavní hrdinka z Gounodovy opery Romeo a Julie jsou složitější a závažnější. Technicky její hlas, ohebný a nenásilně stoupající k výškám, těmto rolím v ukázkách také vyhověl; k tomu, aby se dostavilo naprosté okouzlení, však výrazově ještě něco chybělo.
Její jevištní partner měl ovšem problém zásadnější – zpívá jakoby „do sebe“ a není ho proto přes orchestr slyšet tak, jak by bylo potřeba a jak by to bylo krásné.
Doprovázejícím tělesem byla Pražská komorní filharmonie , ovšem s posilami, které z ní bohužel udělaly hlučné symfonické těleso. Na efekt dirigující a potěšeně se usmívající Marco Zambelli s tímto nedostatkem naneštěstí nic nedělal. A už jen na okraj: přirovnávat okatou černovlasou Gruzínku k herečce Angelině Jolie, „krásce desetiletí“ s výraznými rty, jakkoli jí skutečně je asi podobná, je sice ďábelsky rafinovaný reklamní slogan, který je pro informace o zpěvačce zaručenou vstupenkou do současných médií, vyvolává to však z ryze hudebního hlediska jen útrpný úsměv nad pošetilostí dnešního světa.