sobota, 7. srpen 2010

Machaidze na počátku slibné kariéry

Napsal(a) 

Mladičká gruzínská sopranistka Nino Machaidze sice nesnese srovnání s Annou Nětrebko, k němuž se prorocky uchylují některá média, ale typem hlasu a repertoárem je s ní do určité míry skutečně příbuzná. Jestli i její dráha bude mít podobnou strmost, to se ještě uvidí, ale skutečností je, že po startu v La Scale a po šťastném záskoku na Salcburském festivalu v roce 2008 (právě za Annu Nětrebko) začíná Nino Machaidze s úspěchem získávat některé hlavní role i v dalších slavných operních domech. Jde k nim přímo, bez růstu na rolích menších. Její galakoncert ve Smetanově síni (12. 1.), jehož hostem byl mladý barytonista Guido Loconsolo , se tedy konal z hlediska dlouholetého výhledu na samém začátku evidentně slibné kariéry sopranistky, a byl proto velmi zajímavý. Umělkyně, nyní již po stipendiu v Akademii La Scaly a s prvními mezinárodními zkušenostmi, nemá nicméně dosud plnou suverenitu pro předání hlubokých pocitů a jedinečných a strhujících dramatických situací. A tak program gradoval jen postupně a nejpříznivější dojem zanechal z interpretace postav z komických oper – především Adiny z Donizettiho Nápoje lásky a Lauretty z Pucciniho opery Gianni Schicchi . Oba výstupy shodou okolností zazněly dvakrát, při zopakování v přídavcích o dost uvolněněji, tedy lépe, než předtím během programu. Také další dva přídavky – árie Musetty z Pucciniho Bohémy a duet „Là ci darem la mano“Dona Giovanniho ukázaly Machaidze v pravém světle, s talentem a ochotou ke komedii, lehce a nezávazně zpívající, výbornou, ale určitě ne nejlepší. Postavy jako Lucie z Lammermooru, Elvíra z Belliniho Puritánů , Amina z jeho Náměsíčné či hlavní hrdinka z Gounodovy opery Romeo a Julie jsou složitější a závažnější. Technicky její hlas, ohebný a nenásilně stoupající k výškám, těmto rolím v ukázkách také vyhověl; k tomu, aby se dostavilo naprosté okouzlení, však výrazově ještě něco chybělo.

Její jevištní partner měl ovšem problém zásadnější – zpívá jakoby „do sebe“ a není ho proto přes orchestr slyšet tak, jak by bylo potřeba a jak by to bylo krásné.

Doprovázejícím tělesem byla Pražská komorní filharmonie , ovšem s posilami, které z ní bohužel udělaly hlučné symfonické těleso. Na efekt dirigující a potěšeně se usmívající Marco Zambelli s tímto nedostatkem naneštěstí nic nedělal. A už jen na okraj: přirovnávat okatou černovlasou Gruzínku k herečce Angelině Jolie, „krásce desetiletí“ s výraznými rty, jakkoli jí skutečně je asi podobná, je sice ďábelsky rafinovaný reklamní slogan, který je pro informace o zpěvačce zaručenou vstupenkou do současných médií, vyvolává to však z ryze hudebního hlediska jen útrpný úsměv nad pošetilostí dnešního světa.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.