středa, 21. srpen 2002

Mácalovo Vzkříšení

Napsal(a) 

Mácalovo Vzkříšení Mácalovo Vzkříšení
Po skončení festivalu Pražské jaro nastává v metropoli většinou období červnového hudebního útlumu. Tentokrát rozčeřilo poklidnou hladinu provedení Mahlerovy Druhé symfonie c moll "Vzkříšení" . Důvodem bylo pojetí dirigenta Zdeňka Mácala . Designovaný umělecký šéf České filharmonie totiž donutil dělat Pražské symfoniky věci, které od nich většinou neslyším - jemná glissanda, diminuenda a accelleranda, taneční lehkost smyčců, disciplinované respektování tempových a dynamických představ dirigenta. Mácalovy ruce jako by chtěly čarovat a hnětly orchestr v živě pulzující těleso. Například ukázkově vzorné byly tempové přechody, akcenty a dynamické zvraty v 1. větě.

Mácalova nervní až sugestivně dramatická koncepce byla vlastně i výpovědí o něm samém; jako by Mahlera využil k abstraktní osobní zpovědi. Ostatně proč ne, například Leonard Bernstein také prezentoval hlavně Bernsteinova Mahlera. Zdeněk Mácal sice dokázal orchestr pro Mahlera krásně pobláznit, hráči měli velkou snahu naplnit jeho obrazově košatou vizi, bohužel výsledek kazily technické limity některých z nich. Například disproporce mezi sametově krásnou barvou smyčců a ostrostí a plochostí žesťů (zvláště trubek) byla pro moje uši místy až nepříjemná. Z přemíry nadšení také občas pokulhávala souhra. Spolehlivý výkon podal Pražský filharmonický sbor , pro nějž je toto dílo parádním kusem, na němž může prokázat svoje známé pěvecké kvality. Vedle dirigenta byla hlavní hvězdou večera mezzosopranistka Bernarda Fink . Její Prasvětlo bylo nebeským zážitkem, který snad ani není možné vyjádřit slovy. Bohužel sopranistka Marina Vyskvorkina zůstala, jemně řečeno, v jejím hlubokém stínu. Se svým partem se hodně trápila. Nevím jestli měla velkou trému nebo jestli tak sevřeně, rozevlátě s intonačně nejistými výškami zpívá stále.

Na závěr malá poznámka k průvodnímu textu. Pořadatel by si měl dávat větší pozor na informační serióznost v profilech umělců. Když tvrdí, že Zdeněk Mácal nahrává (!) mimo jiné pro společnosti Decca, EMI, Deutsche Grammophon, není to pravda. Pár starých nahrávek pro tyto gramofonové giganty už bylo dávno z katalogů vyřazeno.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.