Česká filharmonie zařadila do své abonentní řady C Kalabisovu Symfonii č. 2 „Sinfonia pacis“ – dílo, které sice patří do tvorby zvané soudobá, ale evidentně již v ní s postupujícím časem získalo pozici prověřené hodnoty. Zdeněk Mácal představil (11. 2.) skladbu mající přehledný tvar a přesvědčivý obsah. Vzpíná se od vstupního tichého motivku přes passacagliu první věty až k monumentálním výšinám, ale nezní – přes svůj „mírový“ název a přes dobu vzniku, jíž je rok 1961 – ani dobově podmíněně a prázdně proklamativně, ani vyčpěle. Mácal má pro tento typ repertoáru smysl (stačí třeba vzpomenout jeho někdejší uvedení hudby Jana Kapra) a s filharmoniky se mu podařilo připomenout odkaz Viktora Kalabise, zesnulého v roce 2006, důstojným způsobem. Druhá polovina koncertu patřila hodinové programní symfonii Manfred od P. I. Čajkovského. Dílo je nabito obsahem a emocemi, zajímavých epizod a významných celků má řadu. Filharmonie hrála v plných barvách a ochotně. Poslední věta působila sice už trochu nastavovaně a v závěru z hlediska poselství matně, nepřesvědčila tolik jako předešlé, ale i tak šlo z hlediska celku o úctyhodný interpretační čin. Sál nebyl zdaleka plný, což je ovšem současná realita.
Zveřejněno v
Kritiky
Označeno v
Petr Veber
Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.
