pondělí, 22. červenec 2002

Mácal nabídl Glasse

Napsal(a) 

Koncert Zdeňka Mácala na Pražském jaru byl (25. 5.) efektní a strhující. Pražští symfonikové s ním hráli na sto procent, bez šedé rutinní ochablosti. Vrcholy byly po Stravinského Ptáku Ohniváku přinejmenším dva - jak Respighiho Římské pinie na konci večera, tak předtím Koncert-Fantazie pro dva tympánisty a orchestr od Philipa Glasse před přestávkou.

Mácalovi evidentně takovýto repertoár - umožňující rozpoutat orchestrální gejzír barev, gradací, zvuku, gest a dojmu - vyhovuje. Ovládá, inspiruje, může se ukázat. S potěšením dává najevo, jak se věc daří a jak hudba září. Takovéto kreace nabíjejí posluchače pozitivní energií. Zdeněk Mácal zároveň uznale děkuje orchestru, umí ho prodat. Také sám se děkuje jako správný Američan. Při hře to ale není prázdná vnějškovost; vystihuje atmosféru i v opačným polohách výrazového spektra - dovede se pozastavit a rozvinout cit. Jeho působení v Praze v příštích letech, jak se zdá, může přinést dobré ovoce.

Římské pinie měly vše ve vrchovaté míře. Barvitost, lyrické večerní intermezzo se zpěvem slavíka i temnotu katakomb, ale především velkolepě vygradovaný obraz antického vojska pochodujícího po Via appia v samém závěru. Málokdy se slyší skladba v takové kvalitě.

Příjemným překvapením byla Glassova kompozice. Nešlo o ortodoxní minimalismus (hypnoticky až k zešílení opakující nějaký motiv), ale o jeho o něco volněji rozvíjené principy. Minimalismus jako východisko se projevil především ve značné harmonické, melodické i formové přístupnosti hudby. Dominantním prvkem ovšem byla virtuozita. Dva tympánisté - Lubor Krása s devíti a Američan Jonathan Haas se sedmi kotly kolem sebe - měli nelehký úkol daný plným uplatněním tympánů též jako melodických nástrojů. Hráli téměř neustále, výborně se vypořádali s vypjatou rozměrnou "bubenickou" kadencí a skladbu v tempu a ve vystupňované naléhavosti uzavřeli. Úspěch u publika nebyl v tomto konkrétním případě lacinou záležitostí.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.