pátek, 13. květen 2022

Má vlast v sytých barvách

Napsal(a) 

West-Eastern Divan Orchestra, Thomas Guggeis, foto Petra Hajská West-Eastern Divan Orchestra, Thomas Guggeisfoto: Petra Hajská

Orchestr Západovýchodní díván, tak můžeme přeložit název ansámblu, který letos barvitě zahájil Pražské jaro. Název odkazuje básnickou sbírku J. W. Goetha, kterou lze považovat za první dílo velkého „západního“ spisovatele inspirované poezií zemí blízkého a středního východu. Jinak je to pozoruhodný mládežnický orchestr, který vznikl v roce 1999 jako experimentální projekt setkání mladé generace hudebníků ze zemí, mezi kterými vládne politické nepřátelství, různé podoby studené války či „studeného míru“. Vybíralo se z Izraele, okupovaných palestinských území, Sýrie, Libanonu, Egypta… A od počátku je hudebním i uměleckým vedoucím Daniel Barenboim, který dokázal každoročně orchestr provést malým turné po předních světových pódiích. A důležitý duchovní impulz přinesl na začátku Edward Said, výrazný palestinský intelektuál a znalec literatury západu i východu. Už před více jak deseti lety byl orchestr složený z talentovaných hudebníků rezidenčním souborem salcburského festivalu, před několika lety vznikla také v Berlíně Akademie Barenboim-Said, podporující hudebníky ze zmíněných zemí, sužovaných válkami a politickým napětím.

Za pozváním na Pražské jaro pravděpodobně stála vidina ještě jednou přivítat na zahájení Daniela Barenboima, který postupně získal ke Smetanově Mé vlasti velmi blízký vztah. Když kvůli nemoci odřekl, ubylo něco ze světového lesku i hudebního entuziasmu. Orchestr samotný funguje jako letní projekt a až má za sebou i takové počiny jako provedení kompletních Beethovenových symfonií na festivalu BBC Proms. Letošní zahajovací koncert se tak v něčem podobal tomu loňskému, kdy zahajovalo Collegium 1704, rozšířené o několik desítek hráčů na nástroje z 19. století, a Václav Luks. Drželi jsme palce projektově sestavenému orchestru a dirigentovi, který nemá s dílem žádnou předchozí zkušenost. Ve stejné situaci byl letos Thomas Guggeis i West-Eastern Divan Orchestra.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Orchestr na mě zapůsobil zejména barevnou a homogenně sehranou skupinou smyčců – řada dramatických momentů tak vycházela velmi efektně. Trochu jinak to už bylo s dechovými nástroji, které často působily příliš robustně a mnoho detailů, zejména těch lyrických, v partituře nevyniklo. Celkově bylo také provedení poměrně statické, a smyčce se s dechy málo zvukově pojily dohromady. Na druhou stranu bylo znát, že složení hráčů je prvotřídní a se zkušenějším dirigentem by mohl orchestr opravdu rychle stoupat nahoru. Thomas Guggeis vedl orchestr klidně a spolehlivě, všichni působili dojmem, že je muzicírování opravdu baví. Hrubě tesané provedení, bez lyrických jemností stálých světových orchestrů, přesto zapůsobilo a zanechalo pozitivní dojem. Samotný zvuk pak byl spíše wagnerovsko-straussovský než orientální – ale odrážel velkou touhu hrát společně a hrát co nejlépe. Dvacetiletá společná cesta byla znát, i když v životě orchestru to je skutečně jen začátek.

Sám jsem živě slyšel Beethovenovu Devátou v roce 2006 v Berlíně. Tehdy se na poslední chvíli měnil program: kvůli válce v Libanonu nemohl přijet sólista Koncertantní symfonie a i pro Beethovena se musela část orchestru doplnit nově – a zvládlo se to. A nezapomenutelný byl i přídavek, když Waltraud Meier vstala po Deváté z kvartetů sólistů a zazpívala Isoldinu Smrt z lásky… Takto zázračnou atmosféru orchestr už po pěti letech společného hraní uměl. Stejně působivý je i přídavek koncertu v Ramalláhu z roku 2005, NimrodEnigma variací Edvarda Elgara. Dnes má už orchestr nejméně druhou mládežnickou generaci a opakovaně připomíná i ideje, pro které byl založen.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Česká televize den před koncertem zařadila i patnáct let starý dokument Paula Smaczného Poznání je začátek, který teprve ukazuje vznik orchestru ve všech souvislostech. Když byl orchestr rezidenčním tělesem v Salcburku, byly součástí programu také koncerty v komorních sestavách, diskuse a přednášky. Podobný model se na Pražské jaro nedostal ani náznakem. Zůstalo u netradičního zahajovacího koncertu v originální zvukové podobě, ale na další setkání bohužel nedošlo. Když už tento orchestr přijíždí, stálo by za úvahu, jestli nezařadit několik komorních koncertů a třeba i pár besed k danému tématu – či spíše tématům, které je kolem hudebního života v zemích středního východu opravdu hodně.

Jindřich Bálek

Od roku 2004 pracuje v Českém rozhlase, z toho deset let v Redakci kulturní publicistiky a od roku 2014 v Redakci vážné hudby. Zabývá se hudební dramaturgií, kritikou i publicistikou. Pochází z Teplic, kde vystudoval gymnázium; je absolventem Institutu základů vzdělanosti UK, a oboru filosofie na FF UK v Praze.

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.