Má vlast na svém místě

Zdá se, že nejzajímavější hudební akce o výročním víkendu vzniku Československa v Praze se konala v Obecním domě. Nebyla ani objevná, ani zvlášť propagovaná. Ale v celkovém kontextu letošních oslav je to vlastně dobře. Vždycky je dobré si připomenout, že skoro všechny důležité domácí dokumenty spojené se vznikem Československa byly v roce 1918 podepsány v Obecním domě. Tato skutečnost se připomíná každoročně, protože Koncert pro republiku je tradiční akcí Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK už desátý rok, a v letech předešlých zvalo vedení Obecního domu na toto datum i jiné hostující orchestry. A tak vznikla paradoxní situace: hlavní mediální pozornost byla (v pozitivním i negativním smyslu) upřena na Národní muzeum, Rudolfinum, Vladislavský sál, popřípadě na vojenskou přehlídku, ale kdo si chtěl důstojně, neokázale a mírně stranou oficiálního dění připomenout vznik republiky, mohl a měl navštívit Mou vlast ve Smetanově síni Obecního domu pod taktovkou Tomáše Netopila. V sobotu zde byla veřejná generálka, v neděli v podvečer slavnostní koncert. Byla to akce, které v den nejdůležitějšího státního svátku nic nechybělo, a – což je dnes skoro vzácnější – nebylo tam nic rušivého navíc.

 , foto Petr Dyrc

Smetanova Má vlast byla uvedena s přestávkou, což byla dlouholetá tradice, i když Pražské jaro v uplynulých letech zavedlo tradici novou a hraje cyklus v kuse. Dirigent byl – shodou okolností, protože Pražské jaro měl původně zahajovat Jiří Bělohlávek – jeden a tentýž. Znovu jsem ocenil, jak dovede Tomáš Netopil přirozeně vést hudební linku jednotlivých básní. Nejnápadnější to bylo ve Vyšehradu, kde vhodně volil tempa a vždy včas mírně zrychlil nebo zpomalil. Neobyčejně živé muzikantské cítění se snadno přelilo i do Vltavy, a i tady dirigent v dynamických vrcholech orchestr téměř roztančil. Šárka začala syrovým i romanticky bolestným výrazem a všechna náročná sóla dechových nástrojů vyšla uspokojivě.

 , foto Petr Dyrc

Ovšem po přestávce jsem si nebyl jist, jestli přece jenom není lepší hrát Mou vlast v kuse – a to i z jakýchsi psychologických důvodů. Hráči orchestru jakoby vychladli a jakoby si řekli, že to hlavní mají za sebou. V druhé polovině se zkrátka mnohem méně dařilo zvuk orchestru vylehčit. Už úvodní akord Luhů a hájů zněl překvapivě tvrdě, byť řada lyrických míst vyzněla velice dobře. A pak dvě závěrečné básně, hudebně nejsušší a tedy nejnáročnější se nesly v duchu jakési humpolácké údernosti a stále stejných zpola pochodových rytmů. Je samozřejmě těžké se tomu vyhnout, ale na Pražském jaru se i samotný závěr podařilo dirigentovi dovést a dostavět do jakési radostné koruny. Ale jak bylo naznačeno v úvodu, Smetanova Má vlast zazněla na jubilejní státní svátek s určitou sebevědomou jistotou, důstojně a bez okázalosti. A každý, kdo si rád připomene něco z tradic naší novodobé státnosti, k tomu měl dost prostoru sám za sebe. Historické centrum 28. října 1918 se i letos mohlo pro posluchače stát jakýmsi duchovním centrem oslav, a dalo se to zařídit jednoduše, elegantně a stranou všech přehlídek a prázdných proslovů.

Sdílet článek: