Má vlast jako třešnička na dortu

Jakub Hrůša prožívá letošní léto intenzivně, naplněné prací na skvělém venkovském operním festivalu v Glyndebourne na jihu Anglie. Létá mezi Británii a Kontinentem a koncert v Litomyšli kvůli letadlům málem nestihl. Nezůstal mu však nic dlužen.

Na závěr 58. ročníku mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl, poprvé společně s Českou filharmonií, interpretoval kousek od skladatelovy rodné světničky Mou vlast. Obdobně je možné říci, že Česká filharmonie 3. 7. v Litomyšli hrála Smetanovu Mou vlast, a to poprvé s Jakubem Hrůšou. Ať tak, nebo tak, koncert v auditoriu na zámeckém nádvoří měl skutečně festivalové parametry – atmosféru jedinečného okamžiku, plné nasazení, vysoko nastavenou interpretační laťku i výjimečnost pro město a region.

Foto Smetanova Litomyšl 2016

Jakub Hrůša svůj debut ve výlučném díle české hudby prožil zcela určitě také duchovně, umělecky a ideově, ale především velmi fyzicky. Dirigoval naléhavě a nesmlouvavě, rozhýbával a podněcoval orchestr na mnoha místech usilovně a v gestech až marnotratně, ale v žádném okamžiku přesto neopouštěl ve svém základním nastavení noblesu, přiměřenost a kultivovanost. Filharmonici samozřejmě hrají Mou vlast s velkou erudicí a zkušeností, Jakub Hrůša ji kompletně provedl víc než dvacetkrát a je na svůj věk mimořádně silnou uměleckou osobností. Nyní nastal kompromisní průsečík a součet ingrediencí, které on a orchestr ke konkrétní příležitosti přinesli. Na jedné straně skvěle sehrané těleso v dobré kondici, nicméně při specifickém letním úkolu na pouhém několikahodinovém výjezdu z Prahy, což by mohlo vést k povolení otěží, ale těleso s přirozenou sebekázní a na místě s velkým geniem loci a na festivalu s renomé, o němž netřeba ani chvíli pochybovat. Na druhé straně mladý energický dirigent, který se s filharmonií zná a stýká, rozhodně jeden z jejích možných budoucích šéfů, umělec ani trochu povrchní, který by si zasloužil větší komfort pro přípravu takového koncertu, ale zároveň profesionál, který se právě tímto večerem se svátečním naladěním a ve specifických organizačních i zvukových podmínkách nejen osvědčil, ale určitě také dále zocelil a utužil. Slyšeli jsme naprosto poctivé provedení symfonických básní, bez známek podcenění nebo rutiny, provedení plné dramatičnosti i lyriky, v obou pólech zdůrazněné, ale nikdy ne vyhrocené přes míru. Vyšehrad měl krásný klid, Vltava impresivní zvuk,  Šárka strhující místa, báseň Z českých luhů a hájů rozšafnost a oba závěrečné díly přiměřený patos. Tempově žádná z básní nebyla uspěchaná, ale ani přehnaně pomalá, výrazově provedení vévodila pozitivní, zralá síla, vyvážená v sebekontrole a v odvaze i v balanci mezi romantickou dějovostí programní hudby a krásou absolutní hudby, která  nevyvolává nutně nějaké obrazy. Akustika nádvoří symfonický zvuk nespojuje, ale spíš obnažuje a zmenšuje. Bylo to znát i u takhle velkého orchestru, je to trochu nevýhoda.  Mimo metropoli však stejně nejsou dostatečně velké sály, v nichž by filharmonie mohla plně uplatnit to, co patří k jejím kvalitám zjevným v Rudolfinu nebo v zahraničních síních. Koncert odehrávající se v podstatě v plenéru, ale přece jen v prostoru do určité míry uzavřeném, je proto dobrým řešením, jak ji k publiku vůbec dostat. Závěrečný večer festivalu měl jednoznačné vyznění, jednoznačnou hodnotu: nabídl publiku v Pardubickém kraji absolutní tuzemskou špičku v nefalšované kvalitě – a na festivalu s velikostí a ambicemi Smetanovy Litomyšle splnil funkci pořádně velké třešně na dortu operního a vokálního umění.

Sdílet článek: