Mám-li rozvést tvrzení z webu ČT, pak tedy tento ročník Pražského jara patří k těm zahájeným Smetanovou Mou vlastí. Přitom právě tato instituce by měla dobře vědět, že Mou vlastí je PJ zahajováno nikoli téměř každoročně, jak se vytrvale objevuje na jejích webových stránkách, ale bez výjimky vždy, a to už od zakladatelského roku 1946. Myšlenka zahajovat PJ právě Mou vlastí byla dokonce jedním z ideových pilířů tohoto festivalu, spolu s uváděním Beethovenovy Deváté symfonie na závěr, a i když festival už není pokaždé zakončován Devátou, Smetanův symfonický chef-d’œuvre otevírá festival vždy. Česká televize ostatně přenáší toto slavnostní zahájení už drahně let – nevím to přesně na rok, ale myslím, že od doby, kdy přímý přenos byl technologicky v jejích silách – a od té doby rovněž bez výjimky. Tak i letos. Tentokrát i za ceremoniální přítomnosti prezidenta s chotí, přivítaných vřelým potleskem. K přenosu samému jen tolik, že málokdy má kritik možnost přijít z živého koncertu a bezprostředně poté si srovnat kvalitu TV zvukového přenosu s tím, co na vlastní uši slyšel. A varuji každého, kdo by si chtěl udělat obrázek o úrovni provedení jen na základě poslechu ČT, ať už živého přenosu či jeho záznamu. Byly to dva zcela nesouměřitelné vjemy.
Ale není úkolem kritika recenzovat kvalitu televizního záznamu, a píšu o tom jen proto, že právě koncepce Tomáše Hanuse, který letos přijel do Prahy se svým Welsh National Opera Orchestra, tím byla značně znehodnocena. Hanus nepřichází s nějakou zásadně novou koncepcí, ale s podstatně odlišným nasvícením orchestrálního detailu, pokud jde o barvu zvuku, jeho spektrálního složení i vybalancování zvukových poměrů. Barevnost Smetanova orchestru, jak v plénu, tak v sólových partiích, jak ji vidí a slyší Tomáš Hanus se svým znamenitě připraveným velšským orchestrem, je totiž osvěživě jiná. Ano, jen v detailu, ale z detailů se přeci skládá celek, či ne? Může být, že dům postavený z jiných cihel bude stále zhruba týž, pokud jde o architektonický půdorys, ale ten, kdo chce – a může! – zoomovat na jednotlivé cihličky a těšit se detailem, slyší něco trochu jiného. Nuže, posluchač ČT toto nemůže. Zvuk k němu přichází, jako by byl filtrován přes tři velmi chlupaté deky; bude sice ušetřen řady malých, ostatně bezvýznamných, chybiček jednotlivých hráčů, ale přijde bohužel i o ono verbálně nepostižitelné „chvění či pulsování jednotlivých molekul zvuku“, o ony charakteristické artefakty doprovázející tvorbu tónu každého nástroje. Co je však ještě kategoriálně horší, je to, že vysílací formát prochází dosti brutální kompresí, takže se nedočkáte toho, že by fortissimo zazářilo v plné síle a lesku, zní stále jen jakési dosti nudné mezzoforte, nepříliš odlišné od sebehebčího pianissima fléten.
O to vše posluchač posazený před televizní obrazovku přichází. Tedy o to, co bylo možno slyšet v sále, dokonce i v mé 16. řadě. Tam jsem měl ovšem zase jiný problém, že totiž smyčce neměly v tutti proti žesťům v plném forte poctivou šanci se prosadit. Skvěle skloubený jednolitý zvuk všech smyčcových sekcí tak nemohl plně vyniknout. Už bychom potřebovali nový koncertní sál jako sůl. Přesto si myslím, že bylo trochu i součástí Hanusovy zvukové koncepce, aby žestě a vůbec dechy v celku značně vynikaly. Absurdních konců to ovšem nabíralo třeba při Venkovské svatbě ve Vltavě, a ještě více ve středním dílu Šárky (Più moderato assai), kde nesmyslně dominovaly taneční přiznávky, ano, včetně drobných nečistot, nad hudebně významnějšími triolami smyčců. Další paradox: hned úvodní Lento Vyšehradu v podání dvou harf bylo sice precizně zahráno co do obtížné souhry, ale na nikoli ideálně naladěných instrumentech. (Přesto přijdu s kacířskou myšlenkou, že by snad bylo lépe – přestože dnes harfisté a harfistky dokazují, že téměř nadlidský požadavek zvládají velmi uspokojivě – hrát úvodní elegickou pasáž tak, jak ji Smetana napsal, totiž rozdělenou mezi oba nástroje, a sice tak, že akordy hraje 2. harfa a běhy 1. harfa.) Poté se ovšem rozezněl monumentálně vystavěný, ve spíše pomalejších tempech velebně znějící Vyšehrad, v němž se Tomáš Hanus představil jako patetik zdravého základu, který o své představě dokáže orchestr přesvědčit (byť jsem nabyl, i později, dojmu, že ne vždy ve všem a beze zbytku).
Střízlivější, snad i chladnější podání Vltavy, pokud jde o taneční zemitou bujarost Venkovské svatby, ale i dramatičnost Svatojanských proudů, ve mne zanechalo pár přání nevyslyšených, např. ve srovnání s Kubelíkem a Vídeňskými filharmoniky, ale uznávám, že toto konstatování má dvě vady: 1. je ryze subjektivní, 2. není ani trochu fér. V Šárce zúročil Hanus své zkušenosti divadelní a vášnivě pojatý příběh o lásce a zradě vystavěl, díky znamenitým žesťům s až operní dramatičností. Přesto: hned hlavu úvodního tématu bych si představoval ostřeji vypointovanou (tak jak to má třeba Ančerl s ČF), ona důsledně psaná sforzata vylučují legatové frázování, které neodpovídá celkovému dramatickému charakteru věty (Allegro con fuoco ma non agitato), tak jak mu Hanus nakonec dostál ve skvěle vygradované závěrečné divé honbě (Più vivo).
České luhy a háje ve mne nezanechaly nějaké hlubší dojmy, přestože brilantní čistota smyčců ve fugovém oddílu byla impozantní, a dechová sóla zahrána čistě, ale jaksi bez vnitřního prožitku, jako by hudebníci nebyli se čtvrtým dílem ještě plně sžiti. Zato závěrečný dvojblok byl pro mne vrcholem celého provedení. Podařilo se potvrdit Smetanovu velmi osobitou koncepci, s odděleným a záměrně překvapivě oddalovaným pojednáním všech tří period husitského chorálu; propojení všech formálních oddílů Táboru i Blaníku se přes výrazné cézury podařilo k velkému výslednému efektu, opět s vydatným akcentem na latentní opernost, což podle mého soudu dílu docela svědčí.
Tomáš Hanus a Orchestr národní velšské opery z Cardiffu zahájili letošní ročník inspirativním a velmi sympatickým výkonem. Jejich provedení Mé vlasti značně kontrastovalo s úvody předchozích dvou ročníků PJ, s podáním Barenboimova žáka Thomase Guggeise v čele West-Eastern Divan Orchestra a zejména s quasi-autentistickým pojetím Václava Lukse a Collegia 1704, a to v dobrém smyslu. Kdosi v médiích ohlašoval, že to bude Má vlast po velšsku. To nevím, ale rozhodně myslím, že to byla Má vlast zcela současná a moderně cítěná, se zdravým instinktem vypichující operní linku, klenoucí se mezi jednotlivými pilíři. Prostě Má vlast pro dnešek, vedená úvahou, že možno bez obav odebrat dílu národní patos, a stále zbyde dost nádherné hudby. Celkově příznivý dojem z večera nemohl narušit ani tak nepříjemný detail, jako nepoučitelně vytrvalé pokusy o potlesk z řad lidí, již byli zřejmě poprvé, a možná i naposled v životě na koncertě. Nemělo by se něco dělat s edukací publika, byť třeba jen výstražným upozorněním ve stylu: Mezi servisy v tenise a větami symfonie se netleská?
