neděle, 13. květen 2018

Má vlast 2018

Napsal(a) 

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Současná, moderní, barvitá, pozitivní. Taková byla Smetanova Má vlast, jak ji na úvodním koncertu festivalu Pražské jaro s Českou filharmonií publiku předložil Tomáš Netopil. Zazněla 12. 5. ve Smetanově síni Obecního domu a z ní v přímých přenosech také v rozhlase, televizi, na open air scéně v Praze na Kampě a v kině Nadsklepí v dirigentově rodné Kroměříži.

Tomáši Netopilovi, šéfdirigentovi a hudebnímu řediteli těles v Essenu, bude v létě třiačtyřicet. Ideální okamžik pro prezentování energického, mladého, ale již také přiměřeně zralého pojetí Smetanovy hudby, pojetí upřímně a se samozřejmostí a nevykalkulovaně odpovídajícího dnešnímu obecnému cítění. Těžko si představit ideálnější okamžik. Slyšeli jsme partituru nezatíženou velkým patosem. Je samozřejmě možné přemýšlet o tom, zda autentičtější, tedy bližší původním a dobovým představám, jsou symfonické básně v podobě hodně romantické, vyjadřující úctu k legendám a k velikosti přírody, nebo spíše v podobě blízké tradiční lidové české hudebnosti. Podobné úvahy, nejsou-li spojeny s dalšími parametry historicky poučené interpretace, nemají však velký smysl. Netopilův pohled na Mou vlast se každopádně blíží druhému pólu. Ať už intuitivně, nebo s větší mírou záměrnosti, v každém případě nezdůrazňuje při vedení orchestru závažnost předloh, příběhů a obrazů, ale mnohem víc nechává volný průběh spontaneitě a radosti. Přistupuje ke Smetanově hudbě přímočaře a stejným způsobem ji nechává působit. Není v tom však samozřejmě ani stín povrchnosti – ani co do přípravy, ani v provedení a účinku.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Celkovému pocitu z koncertu v souladu s energií provedení dominují jako určující dojem živější tempa. Srovnání s nedávnou nahrávkou Jiřího Bělohlávka však zpětně trochu překvapivě ukazuje, že o tolik rychlejší nejsou. Tomáš Netopil s filharmoniky zahráli Vyšehrad za patnáct minut, Vltavu za dvanáct, Šárku za jedenáct, báseň Z českých luhů a hájů za necelých dvanáct, Tábor za dvanáct a Blaník za čtrnáct minut. I s laděním a vystřídáním hráčů na dechové nástroje u prvních pultů po třetí básni mělo provedení 79 minut, Smetanovy hudby bylo celkem 76 minut. Bělohlávkův snímek z úvodního koncertu Pražského jara 214 má čistého času 77 minut. Šlo tedy nyní o pouhý dojem? Možná zčásti ne, Tomáš Netopil má někde trochu jiné proporce – někde víc zvolní, někde víc zrychlí. Ale z obvyklých rámců a z tradice vlastně nevybočuje. Především jde tedy o vyzařování vycházející k publiku od dirigentského pultu. A to je mladistvé, jakoby dychtivé a směřující kupředu, rozhodně také vstřícné a sympatické. Není to dirigování na efekt, dirigování pro publikum, ale přesto velmi pěkná komunikace s publikem nastává.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

V básni Vyšehrad někteří dirigenti víc zdůrazňují šero dávnověku a momenty vyprávění, tedy vznešenější volné tempo. Netopilova koncepce vřazuje úvodní část Mé vlasti víc do celkového jednotného ducha celého cyklu, vidí příbuznost s luhy a háji. Znamená to, že spíše zvýrazňuje vznosnou a prozářenou slavnostnost a průběžně i náladové lyrické kontrasty, o něco méně upozorňuje na charakter a funkci Vyšehradu jako úvodu k něčemu většímu. Filharmonie hrála po celý večer tak, jak se od ní očekává – měkce, dostatečně emotivně, se znalostí a jistotou. Škoda jen cizorodého tónu, který se jako těžko uvěřitelné nedopatření ozval ve Vyšehradu v jednom místě odkudsi z žesťové sekce… Vltava měla pěkně modelovaná prolínající se pásma, v druhé polovině značnou dramatičnost, celkově vyzněla méně impresivně, věcněji. Šárka je pro Tomáše Netopila prostorem pro podpoření lyriky i vášnivosti, pro střídmou tanečnost i působivou epickou výmluvnost a v závěru před konečnou tečkou pro mimořádně efektní strmou gradaci, kdy dirigent hráče opravdu nešetří.

 , foto Zdeněk Chrapek foto: Zdeněk Chrapek

Z českých luhů a hájů, to je symfonická báseň bez děje, přece jen s funkcí poetičtějšího zastavení. Její hlavní téma je hymnické, tam se nedá příliš kouzlit, Tomáš Netopil je cítí spíše svižněji, ale na dalších místech dokázal podpořit pomalejší, trochu zasněné a ztišené vyznění. A také polyfonii. V Táboru, místy znějícím podobně jako varhany, nechává plně zaznívat chorál, ale význam přisuzuje i epizodám. Blaník, báseň s patosem i velkým pastorálním intermezzem, vygradoval hodně přirozeně, nepřehnaně. Do poslední chvíle tak zůstal podpořen dojem, že posloucháme nikoli cosi jako národní pomník, ale především ryzí hudbu, napsanou sice s vizí podpory národního sebeuvědomování, ale přesto i pro posluchačské potěšení a hlavně nadčasově.

Celý cyklus se zdál být tentokrát hodně výrazně propojen a sjednocen, nejen tématy, ale i tempy a zvukem. Má vlast byla na letošním Pražském jaru obsažnou, ale ne obsahy obtíženou hudbou - živou, civilní, virtuózní, přehlednou, sdělnou, důvěrně známou českou hudbou. Že ani letos nebyla v sále ve své lóži vlevo od pódia hlava státu, už ani nepřekvapuje. Hymna na začátku, se stejnou pozitivní silou jako potom Smetanova hudba, zazněla; fanfáry z Libuše si však poslechneme při této příležitosti asi až za několik let.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.