neděle, 15. červen 2003

Lyrika Magdaleny Kožené

Napsal(a) 

Lyrika Magdaleny Kožené Lyrika Magdaleny Kožené
S napětím očekávané recitálové turné pěvkyně Magdaleny Kožené po České republice bylo zahájeno v pražském Rudolfinu. Spolu s pianistou Karlem Košárkem přednesla umělkyně náročný program s písněmi Bohuslava Martinů, Antonína Dvořáka, Josefa Röslera, Jana Václava Voříška, Henri Duparca, Gustava Mahlera a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Kožené ten večer nejvíce "slušela" lyrická až melancholicky zasněná poloha, v níž se mohl projevit její vklad pro vykreslení niterné důvěrnosti, poodhalení tušené a jemně naznačené hloubky (například v Duparcově Pozvání na cestu nebo Mendelssohnově Písni noci ). Uvolněně a s profesionální přesvědčivostí se dotkla i odlehčenějších motivů, které byly v jejím podání něžně roztomilé, ale místy přece jen postrádaly ženskou rozšafnost a provokující rafinovanost (například Veselé Dievča Martinů). Zdá se, že právě tento rozměr není Kožené zcela vlastní a je škoda, že si v programu více "nevyhověla" a nerozvinula sobě bližší polohy, které navíc ne každý pěvec dokáže obsáhnout. (Na druhou stranu by v tom případě bylo obdivuhodné, s jakou vervou Kožená překonává sebe sama.) Repertoárové novinky v podobě Röslera a Tomáška zúročily zkušenosti umělkyně s barokní interpretací, čistota a průzračnost jejího hlasu potěšila v též nově uvedených písních Gustava Mahlera z cyklu Das Knaben Wunderhorn . Skladbám, které si Kožená pro recitál zvolila, dala v podstatě vše, co potřebovaly - jen novinky by se ještě měly víc usadit -, u téměř dokonalého Martinů (Nový špalíček , Slovenské nové písně ) navíc potvrdila, že pro kvalitního umělce není "malých rolí", a jemně odhalila jednoduchou a prostou krásu těchto písní.

Karel Košárek byl pěvkyni dobrým a spolehlivým partnerem, ani ji nepřebíjel, ani nebyl přespříliš upozaděný. Chvílemi ale přece jen působil mírnou submisivitou, která je u tak vynikajícího pianisty zcela zbytečná. U svého nástroje se totiž dokáže mnohem víc muzikantsky uvolnit (jak se projevilo na jeho recitálu). Tento pražský večer byl svým způsobem výjimečný, a kdyby se oba umělci méně "drželi na uzdě" - jak to jindy dokážou -, byl by nepochybně zcela strhující.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.