středa, 17. duben 2019

Lutyšská Norma v první z jarní série projekcí Francouzského institutu

Napsal(a) 

, foto Lorraine Wauters foto: Lorraine Wauters

Operní projekce ve Francouzském institutu v Praze se již staly příjemnou a vyhledávanou tradicí. Projekt původně vznikl v roce 2013 s cílem umožnit divákům zhlédnout aktuální francouzská operní představení, a to především z Národní opery v Paříži, z Opery v Lyonu a festivalu v Aix-en-Provence. Postupně se ale vybraná představení zaměřovala i na další známé evropské operní domy. Pravidelnému návštěvníkovi se tak nabízí možnost porovnat představení z různých evropských měst a významně si tak rozšířit celkový přehled o současném operním světě. Ostatně projekce jsou velkým zážitkem mimo jiné i díky Kinu 35, pojmenovaném podle sídla Francouzského institutu v Praze ve Štěpánské ulici 35… Promítací sál je vybaven moderními technologiemi, které umožňují mimořádně kvalitní poslech i promítání.

Pokud je to možné, operní, ale rovněž i baletní produkce jsou přejímána živě. Ovšem častěji promítané jsou záznamy představení. Mají rovněž své nenahraditelné kouzlo. Především je zajímavý jejich poslech s odstupem času. Jakkoliv jsme dnes již zvyklí na pravidelné přenosy z MET, projekce ve Francouzském institutu jsou doslova kaleidoskopem toho nejlepšího, co se v Evropě v operních domech nastudovalo a provedlo. Nejedná se ale pouze o největší „evropské jedničky“. V programu jsou rovněž úspěšná představení z menších, nicméně velmi kvalitních operních domů se zvučnou historií. Vedle Pařížské opery tak v minulosti návštěvníci zavítali například do Semperoper Dresden, Royal Opera House v Londýně nebo Slovenského národního divadla v Bratislavě.

, foto Lorraine Wauters foto: Lorraine Wauters

Ve čtvrtek 11. dubna zahájila jarní sérii projekcí opera Norma Vincenza Belliniho. Jednalo se o záznam představení z 28. října 2017 v Královské valonské opeře v belgickém Lutychu (Opéra Royal de Wallonie-Liège). V hlavních rolích excelovaly dvě italské pěvkyně, Patrizia Ciofi (Norma) a José Maria Lo Monaco (Adalgisa). Hlavní roli římského prokonzula ztvárnil americký tenorista Gregory Kunde. Pod taktovkou Massima Zanettiho v dalších rolích vystoupili Andrea Concetti, Réjane Soldano a Zeno Popescu. Nově nastudované představení režíroval Davide Garattini Raimondi, rodák z Milána, který se v rozhovorech před premiérou netajil tím, že libreto a celý děj opery vnímá jako velmi současné téma. Ačkoliv nás děj vrací do dávných válek mezi Římany a Galy, osobní drama, které prožívají tři hlavní postavy děje, je téma, které je aktuální v každé době. Scéna i kostýmy byly nicméně zvoleny velmi tradičním způsobem. Jeviště bylo rozděleno na tři horizontální úrovně. Nejnižší část připomínala soukromý palác a právě v tomto místě se odehrávalo nejvíce dramatických scén mezi hlavními postavami, Normou, Adalgisou a Polliona.

, foto Lorraine Wauters foto: Lorraine Wauters

Hlavní zápletka se točí kolem tajného manželství galské kněžky Normy s nevěrným římským prokonzulem Pollionem. Právě tento osobní rozměr dramatu činí z Normy pro posluchače operu lidský velmi přístupnou a oblíbenou. Představitelka Normy, italská sopranistka Patrizia Ciofi, si nastudování této náročné role darovala ke svému životnímu jubileu. V roce premiéry (2017) oslavila své padesátiny. Ostatně ztvárnění role Normy vyžaduje vyzrálou osobnost po všech stránkách – nejen hlasově, ale také lidsky. Norma v jejím podání rozčeřila vlny kritiky na dva tábory. Jedni byli nadšeni a tvrdili, že Patrizia Ciofi Normu posunula do nových dimenzí, druzí byli naopak zklamáni menší dramatičností jejího sopránu. Role Normy se už po celou historii ujímaly přední pěvkyně se silným dramatickým sopránem a síla hlasu byla často hlavním měřítkem úspěšnosti zvládnutí role. Patrizia Ciofi má nádherný hlas, který se jako chameleon barví do nejrůznějších zvukových odstínů. Pravdou je, že v některých středních polohách ve vypjatých situacích hlas opravdu zněl lehce zastřeně, nicméně Patrizia Ciofi svým pojetím naopak připomněla, že opera není pouze o síle hlasu. Síla jejího pojetí byla v ženskosti, v hereckém umění, oční mimice, hlubokém procítění i pochopení Normy jako ženy. Vášně, hněv, zhrzení i lítost prožívala tak věrně, že tím zcela vyrovnala místy menší zvukový potenciál hlasu. Ostatně režisér Davide Garattini Raimondi v rozhovoru před premiérou označil Patrizii Ciofi doslova za „kaleidoskop všech lidských emocí“. Byla to nezapomenutelná Norma, do které tato skvělá pěvkyně vložila veškeré své úsilí, talent i zkušenosti.

, foto Lorraine Wauters foto: Lorraine Wauters

Ostatně sympatické bylo, že hlavní režisérovou snahou byla především práce se zpěváky na dokonalém pochopení lidského charakteru každé postavy. Italská mezzo-sopranistka José Maria Lo Monaco byla pro roli Adalgisy skvělou volbou. Její dramatický hlas zněl vyrovnaně ve všech polohách a ani v tomto případě nechybělo skvělé herecké zvládnutí emocí rozpolcené a zamilované ženy. Ostatně duety obou hlavních představitelek patřily k největším zážitkům celého představení a oba hlasy se skvěle doplňovaly. Trojici hlavních postav dotvářel americký tenorista Gregory Kunde, zkušený zpěvák, který v průběhu své kariéry patřil k vyhledávaným pěvcům díky svému bel cantu. V roli Polliona vystoupil již několikrát a na scéně byl proto velkou oporou oběma dámám, pro které bylo toto představení naopak první zkušeností. Jeho výkon byl po hlasové stránce velmi solidní, nicméně po herecké stránce měl jisté rezervy.

Jedinou slabší stránkou celého představení byla značně předimenzovaná taneční složka. Choreografie do celého příběhu příliš neseděla a místy až rušila. Bylo to především ve velmi exponované árii Normy, kdy jako matka prožívá emocionální bouři při rozhodování o usmrcení svých spících děti, aby je zachránila od utrpení. Hluboká a dramatická hudba i skvělý výkon Patrizii Ciofi byly natolik silným momentem, že bylo naopak namístě ničím scénu nerozmělnit a plnou divákovu pozornost zaměřit na hlavní představitelku.

V každém případě se jednalo o skvělý zážitek a můžeme být velmi rádi, že podobné projekce budou v Kině 35 ve Francouzské institutu v Praze pokračovat. Dne 21. května to bude čerstvý záznam nového nastudování opery La Gioconda z Gran Theatre del Liceu v Barceloně (z 10. dubna 2019), a následně dne 27. června záznam představení opery Manon, kterou v roce 2007 v Berlínské státní opeře provedli pod taktovkou Daniela Barenboima v hlavních rolích Anna Netrebko, Rolando Villazón, Alfredo Daza.

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.