čtvrtek, 19. duben 2018

Lukáš Vondráček zvítězil svým Rachmaninovem i v Praze

Napsal(a) 

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Koncert orchestru FOK 18. dubna ve Smetanově síni pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Holanďana Jaca van Steena byl cele věnován ruské hudbě dvacátého století. Nejprve zazněla suita z Prokofjevova baletu Popelka (1945), ve vlastní instrumentaci van Steena, a po přestávce přednesl hlavní magnet večera, Lukáš Vondráček, Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3 d moll (1909).

Steenova instrumentace Prokofjevovy suity prozrazuje zkušenou dirigentskou ruku při nanášení orchestrálních barev. Jednotlivé obrázky zaujaly osobitým koloritem, i gestickým rytmickým tepem, dirigentem pečlivě vypíchnutým. Všechny soudky pozotvírány, všechny barevné odstíny naneseny na Prokofjevovo pestré panoramatické plátno. Byla to vcelku příjemná půlhodinka. Pražští symfonikové podali bezchybný výkon a prokázali, že i Popelka má své místo na slunci. V tomto duchu pak pokračovali i po přestávce, kdy výkon orchestru pod zkušenou Steenovou taktovkou přispěl k velmi dobrému vyznění Rachmaninovova Koncertu.

 , foto Petr Dyrc foto: Petr Dyrc

Lukáš Vondráček jej má dobře zažitý, hrál jej i ve finále bruselské soutěže v roce 2016. A i tentokrát to byl výkon nejvyšších mezinárodních parametrů. Vondráček hraje Rachmaninova jako drama o třech dějstvích, v němž se mísí lyrika, vášeň i patos – a tak uhrančivě, že vám nedá vydechnout ani na okamžik. Jeho Rachmaninov může zapůsobit v plné síle, neboť má všechny nezbytné ingredience: nostalgickou ruskou melodičnost, široce rozklenutou kantabilitu i oslnivě koncertantní virtuozitu. Rachmaninov jej ostatně psal pro sebe, třebaže byl věnován polskému fenomenálnímu pianistovi Josefu Hofmannovi, který jej však nikdy nehrál, neboť si jej ošklivil. Zato Rachmaninov s ním slavil úspěchy po celém světě. Lukáš Vondráček jej hraje, v porovnání s tempem samotného Rachmaninova podstatně pomaleji – pokud jde o expozici prvé věty – ale tak, jak je dnes obvyklé. Co je na jeho výkonu nejvíce hodno obdivu? Řada dnešních pianistů provádí v tomto díle, jež představuje jeden z nejtěžších koncertů vůbec, přímo pyrotechnické orgie, v nejvyšším tempu i dynamických hladinách. Lukáš Vondráček si s nimi, pokud jde o nasazení a výbušnost, nijak nezadá. Ocelový úhoz, oheň, orlí spár – to jsou symboly autoritativní moci, jíž ovládá svůj nástroj, ale stejně tak je obdivuhodné, jak je jeho hra rytmicky pregnantní, technicky bezchybná a zvukově transparentní. Celek drží pohromadě díky jeho neselhávající muzikantské intuici. Málokdy možno tento Koncert vyslechnout s tak přesvědčivě vyklenutými tektonickými obrysy – vzrušující v detailu, přehledný v celku. Je to patrně jedna z nejlepších rachmaninovských kreací posledních let. Lukáš Vondráček se na závěr rozloučil se svým nadšeným publikem dvěma lyrickými přídavky, bohužel na silně již rozladěný nástroj, jenž tíhu jeho temperamentu toho večera neunesl.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.