Lukáš Dittrich a Jitka Hosprová – dva famózní výkony jako pilíře koncertu rozhlasových symfoniků

Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvedl ve čtvrtek 13. dubna dramaturgicky zajímavý program, v němž Bartókovo Divertimento rámovala dvě díla soudobých českých skladatelů. Zcela největší dojem přitom zanechaly výkony sólistů, klarinetisty Lukáše Dittricha a violistky Jitky Hosprové. Ostatně, dominanci hlavních protagonistů předesílal i název koncertu: Sólo pro klarinet a violu. SOČR vedl v Anežském klášteře zkušený dirigent hudby 20. století a soudobé hudby Pavel Šnajdr.

Ač dramaturgie nabídla dvě skladby žijících autorů, nesl se koncert v posluchačsky velmi přístupném duchu. Ani v jedné skladbě jsme se nesetkali s vysloveně radikálním přístupem nebo výraznými experimenty. Prvním dílem bylo Clarinettino pro klarinet a smyčcový orchestr Ondřeje Kukala, koncert pak uzavřela premiéra kompozice Virus – koncertu pro violu a komorní orchestr od Zbyňka Matějů. U SOČRu jsme zvyklí i na odvážnější programy, v kombinaci s Bartókovým opusem a celkově trochu komornějším charakterem koncertu se však jednalo o celkem funkční kombinaci.

Lukáš Dittrich, foto SOČR

Clarinettino Ondřeje Kukala je ve své podstatě velmi hravou, průzračnou, živou kompozicí, která si vyžaduje opravdu zběhlého hráče. Ve dvou větách (Allegro con moto, Tempo misterioso) se hráč představí v kontrastních rovinách – v první větě je průběh odlehčenější, rytmičtější, druhá věta je melodičtější. Celkově se autor pohybuje v tradičních rovinách a klarinet zde má jasně dominantní roli. Lukáš Dittrich zde podle mě zcela naplno ukázal, jak výjimečným interpretem je. Efekt skladby totiž v tomto případě skutečně stojí a padá na kvalitě sólisty. Asi v žádném momentu mě Dittrich nedonutil zapochybovat, jestli exponovanou pasáž zvládne – naopak, všechno v jeho podání působí lehce a suverénně. Dittrichovy technické dispozice snad ani není potřeba komentovat. Čím jsem ale byla opravdu uchvácená, byla jeho schopnost vykreslit nejrůznější dynamické a artikulační nuance a s velmi přesnou dikcí přednést každou jednu frázi. Smyčce SOČRu zněly pod taktovkou Pavla Šnajdra velmi spolehlivě. Bylo znát, že dirigent má jasně promyšlený tektonický průběh díla a že orchestru dokáže předat velmi srozumitelnou informaci. A zdálo se také, že i samotný ansámbl si interpretaci užívá; byť bych možná někde čekala snad ještě aktivnější, temperamentnější přístup.

Zbyněk Matějů, foto SOČR

Přesně tento přístup však nechyběl SOČRu a Pavlu Šnajdrovi v druhém číslu večera, v Bartókově Divertimentu. Kompozice se zřetelnými folklorními názvuky sice nepatří mezi Bartókova nejzávažnější díla, umělcům i posluchačům ale pořád poskytuje dostatek podnětů a v kvalitní, oduševnělé interpretaci se stává opravdu strhující. A strhla i ve čtvrtečním provedení. Pavel Šnajdr působil, že umí smyčcovou sekci SOČRu bezprostředně inspirovat a že si v pojetí Bartóka s hráči porozuměl. Krajní větám slušela příznačná folklórní živelnost, nejvíce na mě ale zapůsobilo prostřední Molto adagio – to se povedlo vystavět opravdu velmi sugestivně. Dobře fungovala i interakce mezi jednotlivými skupinami, vzájemné propojení a komunikace hráčů byly patrné; kvalitně vyzněly i úseky, v nichž autor více odhaluje linky v prvních pultech.

, foto SOČR

Závěr patřil světové premiéře, dílu Virus od Zbyňka Matějů. Jak název naznačuje, jedná se o plod doby covidové – není to však kompozice koncipována programně. Skladba na mně působila jako velmi invenční, postmoderní koláž. Skladatel dovede prakticky střihem změnit charakter hudby, celek tak působí členitě a kontrasty vlastně působí trochu znepokojivě – je to ale podmanivý neklid. Sólový part je předepsán tak, že dynamicky interaguje s orchestrem (zde včetně dechové sekce, perkusí, harfy a celesty). Mimochodem, s instrumentací pracuje Zbyněk Matějů opravdu velmi zdařile, vynikající bylo například využití žesťů, které občas velmi barevně protnuly prostor. Zcela klíčovým prvkem se pak stal vklad Jitky Hosprové. Tato energická a mimořádně disponovaná violistka se do svého partu pustila s obrovským nasazením a její jedinečná výrazovost byla opravdu rozhodujícím faktorem k tomu, aby skladba vyzněla plnohodnotně. Matějů jí přitom v tomto virtuózním (byť ne prvoplánově efektním) partu rozhodně nešetřil. Brilantní pasáže, početné flažolety a množství úseků, jež se náročností přibližovaly strukturám koncertních kadencí, jsou rozhodně interpretační výzvou. Pro Jitku Hosprovou ale byla tato výzva šitá na míru – a violistka tudíž působila tak, jako by si intepretaci užívala nejvíce v místech, kdy na ni autor klade největší požadavky. Vůči publiku je Hosprové výklad navíc velmi vstřícným, dílo svým posluchačům předkládá tak, že není možné nenechat se vtáhnout do jejího světa. Jistě i díky tomu bylo dílo oceněno nadšenými reakcemi – a to navzdory tomu, že ze všech děl večera byl právě Virus tím nejkomplexnějším.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější