Jitka Hosprováfoto: SOČR
Symfonický orchestr Českého rozhlasu uvedl ve čtvrtek 13. dubna dramaturgicky zajímavý program, v němž Bartókovo Divertimento rámovala dvě díla soudobých českých skladatelů. Zcela největší dojem přitom zanechaly výkony sólistů, klarinetisty Lukáše Dittricha a violistky Jitky Hosprové. Ostatně, dominanci hlavních protagonistů předesílal i název koncertu: Sólo pro klarinet a violu. SOČR vedl v Anežském klášteře zkušený dirigent hudby 20. století a soudobé hudby Pavel Šnajdr.
Ač dramaturgie nabídla dvě skladby žijících autorů, nesl se koncert v posluchačsky velmi přístupném duchu. Ani v jedné skladbě jsme se nesetkali s vysloveně radikálním přístupem nebo výraznými experimenty. Prvním dílem bylo Clarinettino pro klarinet a smyčcový orchestr Ondřeje Kukala, koncert pak uzavřela premiéra kompozice Virus – koncertu pro violu a komorní orchestr od Zbyňka Matějů. U SOČRu jsme zvyklí i na odvážnější programy, v kombinaci s Bartókovým opusem a celkově trochu komornějším charakterem koncertu se však jednalo o celkem funkční kombinaci.
Lukáš Dittrichfoto: SOČR
Clarinettino Ondřeje Kukala je ve své podstatě velmi hravou, průzračnou, živou kompozicí, která si vyžaduje opravdu zběhlého hráče. Ve dvou větách (Allegro con moto, Tempo misterioso) se hráč představí v kontrastních rovinách – v první větě je průběh odlehčenější, rytmičtější, druhá věta je melodičtější. Celkově se autor pohybuje v tradičních rovinách a klarinet zde má jasně dominantní roli. Lukáš Dittrich zde podle mě zcela naplno ukázal, jak výjimečným interpretem je. Efekt skladby totiž v tomto případě skutečně stojí a padá na kvalitě sólisty. Asi v žádném momentu mě Dittrich nedonutil zapochybovat, jestli exponovanou pasáž zvládne – naopak, všechno v jeho podání působí lehce a suverénně. Dittrichovy technické dispozice snad ani není potřeba komentovat. Čím jsem ale byla opravdu uchvácená, byla jeho schopnost vykreslit nejrůznější dynamické a artikulační nuance a s velmi přesnou dikcí přednést každou jednu frázi. Smyčce SOČRu zněly pod taktovkou Pavla Šnajdra velmi spolehlivě. Bylo znát, že dirigent má jasně promyšlený tektonický průběh díla a že orchestru dokáže předat velmi srozumitelnou informaci. A zdálo se také, že i samotný ansámbl si interpretaci užívá; byť bych možná někde čekala snad ještě aktivnější, temperamentnější přístup.
Zbyněk Matějůfoto: SOČR
Přesně tento přístup však nechyběl SOČRu a Pavlu Šnajdrovi v druhém číslu večera, v Bartókově Divertimentu. Kompozice se zřetelnými folklorními názvuky sice nepatří mezi Bartókova nejzávažnější díla, umělcům i posluchačům ale pořád poskytuje dostatek podnětů a v kvalitní, oduševnělé interpretaci se stává opravdu strhující. A strhla i ve čtvrtečním provedení. Pavel Šnajdr působil, že umí smyčcovou sekci SOČRu bezprostředně inspirovat a že si v pojetí Bartóka s hráči porozuměl. Krajní větám slušela příznačná folklórní živelnost, nejvíce na mě ale zapůsobilo prostřední Molto adagio – to se povedlo vystavět opravdu velmi sugestivně. Dobře fungovala i interakce mezi jednotlivými skupinami, vzájemné propojení a komunikace hráčů byly patrné; kvalitně vyzněly i úseky, v nichž autor více odhaluje linky v prvních pultech.
foto: SOČR
Závěr patřil světové premiéře, dílu Virus od Zbyňka Matějů. Jak název naznačuje, jedná se o plod doby covidové – není to však kompozice koncipována programně. Skladba na mně působila jako velmi invenční, postmoderní koláž. Skladatel dovede prakticky střihem změnit charakter hudby, celek tak působí členitě a kontrasty vlastně působí trochu znepokojivě – je to ale podmanivý neklid. Sólový part je předepsán tak, že dynamicky interaguje s orchestrem (zde včetně dechové sekce, perkusí, harfy a celesty). Mimochodem, s instrumentací pracuje Zbyněk Matějů opravdu velmi zdařile, vynikající bylo například využití žesťů, které občas velmi barevně protnuly prostor. Zcela klíčovým prvkem se pak stal vklad Jitky Hosprové. Tato energická a mimořádně disponovaná violistka se do svého partu pustila s obrovským nasazením a její jedinečná výrazovost byla opravdu rozhodujícím faktorem k tomu, aby skladba vyzněla plnohodnotně. Matějů jí přitom v tomto virtuózním (byť ne prvoplánově efektním) partu rozhodně nešetřil. Brilantní pasáže, početné flažolety a množství úseků, jež se náročností přibližovaly strukturám koncertních kadencí, jsou rozhodně interpretační výzvou. Pro Jitku Hosprovou ale byla tato výzva šitá na míru – a violistka tudíž působila tak, jako by si intepretaci užívala nejvíce v místech, kdy na ni autor klade největší požadavky. Vůči publiku je Hosprové výklad navíc velmi vstřícným, dílo svým posluchačům předkládá tak, že není možné nenechat se vtáhnout do jejího světa. Jistě i díky tomu bylo dílo oceněno nadšenými reakcemi – a to navzdory tomu, že ze všech děl večera byl právě Virus tím nejkomplexnějším.
