Luhačovický festival pro Leoše Janáčka

Pravidelné letní pobyty Leoše Janáčka v Luhačovicích se datují od roku 1903. Letos uplynulo 90 let od posledního pobytu skladatele a od jeho smrti a také 100 let od vzniku republiky. Tyto skutečnosti se promítly do dramaturgie festivalu, který si osobnost velkého skladatele tímto festivalem připomíná již 27 let. Letošní ročník se konal od 16. do 21. července a tímto festivalem dostaly Luhačovice do centra pozornosti společenského a kulturního života.

Bystrouška na kolonádě

První večer festivalu se konal pod širým nebem před Společenským domem. Prezentoval se soubor opery z Opavy pod taktovkou dirigenta Marka Šedivého, v režii Jany AndělovéPletichové. Krásné počasí zaručilo přesvědčivost podání, přestože půvabná scéna Jaroslava Milfajta mohla být využita je náznakově. Projekce zavedla diváka do lesa či do myslivny a pro dokreslení byly použity výrazné artefakty, jako obrovské křeslo v doupěti jezevce. Pohádkovou atmosféru navodily i kostýmy Michaely Savovové, které dodržely realitu a jednoduchými úpravami přešly do světa zvířat. Jen snad Revírník v klasickém obleku působil podivně. Režie dala vyniknout vztahům mezi lidmi i zvířaty a šla po logice a účelnosti. Poetické bylo pojetí kouzelného lesa, dostalo se i na humorné momenty i na drama při zastřelení Bystroušky.

Provedení pod širým nebem má svá úskalí a lze jen vyslovit obdiv všem, kteří se na něm podíleli. Zpěv i hudba byly ozvučeny, kvalitu aparatury si netroufám hodnotit, věřím, že zvukař udělal maximum. Kvalitu pěveckého a interpretačního provedení lze tedy jen odhadovat a vyslovit obdiv k práci všech interpretů na místo rozboru jejich hlasového projevu. Barbora Řeřichová dominovala jevišti jako Bystrouška a strhla na sebe okamžitě sympatie publika přirozeností a dravostí, Katarína Jorda jako Zlatohřbítek postavila roli na galantnosti a odvaze a vytvořily spolu přesvědčivý pár. Revírník v podání Pavla Klečky byl zemitý a moudrý. Orchestr se plně soustředil na kompaktnost a na přesnost provedení, takže byla pevnou oporou zpěvákům při plnění nelehkého úkolu. Opavská opera se v polních podmínkách prezentovala jako profesionální těleso, schopné plného nasazení.

, foto festival Janáček a Luhačovice

S hobojem od baroka po současnost

Hobojista Vilém Veverka patří k současným interpretačním špičkám a jeho projev je ojedinělý. Kultivovaný tón, dokonalá technika a maximální prožitek, který je provázen i fyzickou aktivitou. Ta je na místě, neboť mnohde přebíral hobojista i roli dirigenta. Pozici mu ztěžovalo horko, které se v sále Lázeňského divadla dalo krájet. Přesto se nenechal vyvést ze soustředění a dal do výrazu maximum. Stejně jako orchestr, Ensemble 18+, který se sólistou držel krok, což při výběru repertoáru nebylo snadné. Antonio Vivaldi a jeho Koncert F dur pro hoboj, smyčce a basso continuo, RV455 nasadil pomyslnou laťku velmi vysoko. Následovali Tomaso Albinoni, Sonata I. à cinque in G a poté Koncert pro housle (hoboj), smyčce a basso continuo a moll, BWV 1041 Johanna Sebastiana Bacha ve verzi se sólovým hobojem. Po přestávce zazněl Koncert d moll pro hoboj a orchestr, TWV 51:d1 Georga Philippa Telemanna a poté se hudebníci přesunuli v čase. Adagio pro smyčce op. 11 Samuela Barbera a chytlavé Libertango a Ave Maria pro hoboj a smyčce Astora Piazzolly, které pro Viléma Veverku upravil a aranžoval Jiří Kabát. Na závěr zazněla skladba Misie pro Gabrielův hoboj Ennia Morriconeho. Místo téma pro sólo housle a smyčce z filmu Schindlerův seznam Johna Williamse zazněla Meditation z opery Thaïs Julese Masseneta. Krásné sólo, které se linulo z houslí primária Eduarda Garcii Salase, vzbudilo nadšení. Nikdo netušil, že Španěl Salase hrál se souborem jako záskok, což nebylo vůbec znát, neboť souhra orchestru byla bezchybná. Přídavek věnovali ke 100. výročí narození Leonarda Bernsteina. V úpravě Lukáše Sommera zahráli část z West Side Story. Nadšení publika vyprovokovalo ještě jeden přídavek, opakování Libertanga Astora Piazzolly. Interpreti si sáhli na dno svých sil, ale publikum nešetřilo nadšením. A tak to má být.

, foto festival Janáček a Luhačovice

Romantická viola Kristiny Fialové

Mladá violistka vystoupila spolu s Komorní filharmonií Pardubice a okouzlila nejen procítěným přednesem a neochvějnou muzikalitou, ale také pevným a zvučným, přesto hladivým sametovým tónem a kantabilitou. Idyla pro smyčcový orchestr Leoše Janáčka otevřela večer lyrickou a radostnou zpěvností, Smuteční hudba pro violu a smyčce Paula Hindemitha přinesla lehká až nadpozemská piána, vyrovnanost barvy zvuku v pasážích s atonálními skoky a naléhavý nářek židovské melodiky. Andante e rondo ongarese pro violu a smyčcový orchestr c moll, op. 35 Carla Marii von Webera přineslo taneční odlehčení spolu s virtuositou a Serenáda pro smyčce Es dur, op. 6 Josefa Suka pohladila nejen jímavými motivy, ale i vypracovanými klenutými frázemi i dynamikou. 

Zpívající lesní roh

Kateřina Javůrková a Slovak Sinfonietta ve spolupráci s dirigentem Leošem Svárovským. To byl večer, ve kterém energie orchestru jakoby kumulovala a vyvrcholila v závěru. A to díky dirigentovi, který držel dynamické a agogické projevy orchestru pevně v rukou a dokázal rozvrhnout jeho síly. Zahájili Suitou pro smyčce Leoše Janáčka, propracovanými dynamickými efekty, s vygradováním do expresivního závěru. Následovala Musica Slovaca slovenského skladatele Ilji Zelenky. Stylizace slovenského folklóru ve formě variací je v podstatě dialog sólových houslí (koncertní mistr Lukáš Szentkereszty) a orchestru. Kateřina Javůrková vystoupila v poslední skladbě před přestávkou. Koncert pro lesní roh a orchestr č.4 Es dur KV 495 W. A. Mozarta je technicky náročný, zato posluchačsky vděčný. Souhra s orchestrem byla vynikající a hornistka přistoupila k úkolu s plnou vervou a pevným, kulatým a měkkým tónem, který se lehce nesl. Suverénní běhy i trylky, měkké a pevné nasazení v piánech, plynule vystavěná kantiléna a procítěný výraz, to vše zaručilo sólistce nadšené ovace. Závěr koncertu patřil opět W. A. Mozartovi, přesněji jeho Symfonii č. 29 A dur KV 201. Orchestr teprve zde dosáhl na vrchol svých sil, představil svoje možnosti v dynamické škále a předvedl lehounká echa, lehká a průzračná. Jako přídavek zazněl Dechový kvintet č. 1 Variace Carla Nielsena. Orchestr přinesl největší zážitek ze všech tří po sobě následujících koncertů.

, foto festival Janáček a Luhačovice

Svár duše s tělem v kostele sv. Rodiny

Barokní revoluční skvost Emilia de’ Cavalieriho s názvem Rappresentatione di anima et di corpo (Svár duše s tělem) nastudoval dirigent Roman Válek. Barokní představení byla vždy velkolepou podívanou, což v kostele sv. Rodiny nebylo možné. Orchestr zabral celý prostor před oltářem a pro akce zpěváků, které připravila režijně i pohybově Ladislava Košíková, nezbylo místo. A tak zatím co orchestr Czech Ensemble Baroque se plně soustředil na své party, za nimi a mezi nimi se proplétali zpěváci. Plně obsazený prostor překvapil výbornou akustikou a tak bylo možné zpívat echa z výšin kúru, přicházet zezadu a procházet středem a hlasy zněly odevšad vyrovnaně. Pro dirigenta to byla noční můra, ale podařilo se mu udržet všechny v tempech a dostát nástupům. A přitom nikdo neslevil z barokní gestiky a z noblesy, kterou disponovala především představitelka Duše – Anima, Markéta Cukrová. Moudrost, rozvaha, půvab a především výsostné pěvecké umění. Jasný, plný mezzosoprán s kovovou špičkou upoutal svojí líbezností a jemnými, nosnými piány, stejně jako vroucností prožitku. Partnerem jí byl v roli Těla – Corpo mladý barytonista Tadeáš Hoza. Přes své mládí se zhostil partu bravurně a jeho baryton se zvučně nesl prostorem. Soubor pěvců, vedených Terezou Válkovou v roli sbormistra, je unikátní ve své vyváženosti a schopnosti stejně dobře zpívat sborové party, jako se obratem ujmout sólového partu. To platí především o představitelích dalších rolí, neméně závažných. Jiří Miroslav Procházka se zvučným basbarytonem, tenorista Jakub Kubín, Pavla Radostová, Martin Vacula, Markéta Böhmová, Romana Kružíková či Lucie Netušilová Karafiátová a další pěvci, kteří zastali mnohorolí, jejich pěvecké schopnosti se výborně doplňovaly a jejich výkony byly vzácně vyrovnané.

Tento výjimečný večer ukončil luhačovický festival velmi emotivně. Barokní hudba stále více přesvědčuje, že má v sobě jiskru a plnokrevnou životnost, a že i našemu současnému diváku má stále co říci, jestliže je kvalitně a profesionálně podaná.

Sdílet článek: