Letním slavnostem staré hudby kraluje letos francouzská hudba 17. a 18. století – hlavním tématem festivalu se stal zámek ve Versailles. Velkolepost místa, jež ve své době představovalo pro mnoho evropských panovnických dvorů nedostižný vzor, přebírá na několik týdnů barokně bohatá Praha a zpoza hlubin času zve k účasti posluchače nejpovolanějšího: Krále slunce. Ten je zde prezentován se vší důstojností, zahajovací koncert (11. 7.) nás tedy zavedl nikoli do světa milostných avantýr, ale do kaple, v jejímž impozantním prostoru se Ludvík XIV. pravidelně účastnil ranních mší a již rozeznívala hudba těch nejvyšších kvalit. Versailleskou kapli zastoupil kostel sv. Šimona a Judy, historicky poučené interpretace se ujalo více než padesát hudebníků v čele s dirigentem Olivierem Schneebelim: rezidenční soubor festivalu Collegium Marianum, rozšířený o zahraniční hosty, sbory Les Pages a Les Chantres z Centra pro barokní hudbu ve Versailles (CMBV) a čtveřice vokálních sólistů.
Večer patřil výhradně dílům autora, jehož velká moteta (grands motets) patří k tomu nejlepšímu, co nám francouzská barokní duchovní hudba může nabídnout. Michel-Richard de Lalande (1657—1726), ačkoli jeho jméno téměř upadlo v zapomnění, spojil svůj život s Královskou kaplí na dlouhých čtyřicet let a postupně ji jakožto králův oblíbenec zcela opanoval. Podle dobových zpráv vynikající zpěvák, varhaník (hrál ve čtyřech pařížských chrámech), houslista a cembalista byl obdivován pro mimořádný cit k latinským žalmovým textům (svým žákem byl označen za „latinského Lullyho“), kompoziční zručnost na jedné straně, jednoduchost a přirozenost na straně druhé. Jeho skladby poznalo nejen vybrané posluchačstvo versailleské kaple, ale po zavedení veřejných koncertů v roce 1725 i širší publikum. Lalandova moteta byla značně oblíbená, v 18. století hojně hraná a také opisovaná, jak dokládají kopie v mnoha francouzských knihovnách. Díky intenzivní badatelské činnosti Centra pro barokní hudbu ve Versailles se daří tato díla rekonstruovat, a tak jsme mohli v Praze slyšet původní verze tří velkých motet, přičemž ve dvou případech se jednalo o novodobé světové premiéry (Venite, exultemus Domino S. 58/i, Dominus regnavit S. 65/i).
Venite, exultemus Domino z roku 1701 a Dominus regnavit z roku 1704 jsou příkladem Lalandova pozdního, tedy vrcholného stylu. Autor velmi umně „rozporcoval“ jednotlivé žalmové verše tak, aby jejich obsah dopadl na posluchače v co největší intenzitě. Tomu napomáhá majestátnost homofonních sborových částí, intimita sólových partů, sofistikovaná práce s pauzami (například „vzlyky“ sboru ve slově zaplačme), expresivní harmonie či tempové kontrasty v rámci jednoho verše – ovšem jakmile získáme dojem, že jsme skladatele odhalili, překvapí nás zcela jiným postupem. V sólových partech se zračí elegance galantních operních prvků s typicky francouzskou lehkou zdobností, závěry do ztracena a také drobnými echy (předzvěst mistrovských děl J. S. Bacha a G. F. Händela.) K tomu nechybí práce s barvami hlasů i nástrojů, jejichž party jsou zde již víc než pouhé zdvojení vokální linky. Ve starším motetu De profundis S. 23/i z roku 1689, jež koncert zakončilo, bylo méně „opery“, více polyfonie a jisté strohosti.
Interpretaci všech hudebníků, kteří se na pomyslné kostelní jeviště sotva vešli, nelze než chválit až do nebes. Oba sbory – dětská „pážata“ navíc v dobovém oblečení – zpívaly své party tu s křehkou jemností, tu s větší pompou, vždy však velmi vzdušně a čistě. Šarmantní sopranistka Chantal Santon-Jeffery, která jako by si odskočila z historického obrazu, rozvinula před námi svůj barevný sytý soprán, jenž vyzněl obzvlášť skvostně v ornamentální meditaci žalmu Dominus regnavit (Adorate omnem eus angeli…). Hebce jako samet zněl tenor Reinouda van Mechelena, s nímž příjemně kontrastoval ostřejší a o něco užší tenor Françoise Jorona. Zvláštní duchovní charisma barytonisty Lisandra Abadiea jako by celé kvarteto zastřešilo tak silnou koncentrací, že každý jeho vstup byl skutečnou lahůdkou, řečí bible s prorockým nádechem. Nutno dodat, že všichni sólisté disponují výbornou pěveckou technikou, která jim umožňuje dosahovat přiměřeně rovných tónů. Z řad sboru se v závěrečném žalmu výborně uplatnily dva dětské hlasy a mladý kontratenorista z Les Chantres. Tato barevná špetička dodala šerosvitu Žalmu 130 pravou míru něhy. Orchestr, v němž zářila od prvních houslí Lenka Torgersen, se zaskvěly flétnistky Jana Semerádová a Martina Bernášková, hobojistky Petra Ambrosi s Inge Marg a fagotisté Kryštof Lada se Stéphanem Tambym (kvartový fagot). Smyčcový soubor vynikl ve vstupní skladbě večera, Grande pièce en G ré sol S. 161/1 ze Symfonie ke královským večeřím. Specifickou barvu dodaly smyčcům nástroje, které byly pro zvýšení autenticity postaveny na objednávku CMBV: kontratenorové, tenorové a kvintové housle. Ještě bychom rádi slyšeli v continuu nástroj, jenž by se více blížil zvuku původních versailleských čtyřmanuálových varhan Roberta Cliquota…
Navzdory mnohokrát zmiňované problematické akustice kostela sv. Šimona a Judy se podařilo představit jednoho z velkých mistrů francouzské hudby v lesku, síle a energii. Může za to jistě i pevná ruka usměvavého Oliviera Schneebeliho, který tato díla nastudoval a spolu se zúčastněnými hudebníky jim vdechl život. Pochvalu si zaslouží i tradičně kvalitní doprovodný text včetně překladů latinských žalmů. Pro úplnost dodejme, že celý letošní ročník festivalu je pokračováním úzké spolupráce s Centrem barokní hudby ve Versailles a Francouzským institutem, jež byla v této podobě zahájena v loňské sezoně a je naplánována na tři roky.
