středa, 15. říjen 2014

Loučení s Maestrem

Napsal(a) 

Serge Baudo, foto FOK Serge Baudofoto: FOK

Posmutnělé i radostné byly 8. a 9. října koncerty Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK. Údajně naposledy stanul na dirigentské podestě FOK Serge Baudo. Nejdřív převzal od předsedy České hudební rady Jaromíra Javůrka prestižní výroční cenu a pak s mladistvým elánem, který popíral datum narození (1927), nabídl program, jenž kopíroval první koncert s FOKem z roku 1959. Bylo to sympaticky symbolické, ale také nebezpečné. Uvést výběr z Debussyho Utrpení sv. Šebestiána je dramaturgicky odvážné, ale chce to, aby všechny interpretační složky byly v ideální rovnováze. Orchestr vydal ze sebe vše, co je v jeho současných silách a bylo radostí jej poslouchat. Méně světové byly sólistky – Kateřina Kněžíková, Jana Sýkorová a Jana Wallingerová, jež nebyly tak oslnivé jako trojice Maria Tauberová, Ivana Mixová a Anna Barová v roce 1959. Nicméně i když to nebyl životní zážitek, působil sólový zpěv přijatelně. Pověstným slabým článkem se stal posílený Kühnův smíšený sbor, který se ani zdaleka nevyrovnal Českému pěveckému sboru, vedenému Markétou Kühnovou. Po úmrtí Pavla Kühna prožívá sbor, který kdysi založil, útlum a pád do marginalizace. Je zřejmé, že sbormistr Marek Vorlíček Pavla Kühna nenahradil a je otázkou, zda tomu tak někdy bude. Sboristé zpívali opatrně až bázlivě, intonačně nejisté byly hlavně soprány. Malá zvuková homogenita se vyjevila hlavně v acapellových plochách. Torzovitá skladba tak nabídla otázku, jestli neměla být zvolena jiná koncepce koncertu.

Naopak správnou volbou byla Symfonie d moll  Césara Francka. Od prvních tónů byla slyšet a cítit maximální koncentrace a napětí. Úžasná byla energie, kterou Baudo ze sebe vydával a jak orchestr inspiroval. Dirigentovo pojetí bylo přece jen vyrovnanější, klidnější nežli v minulosti, extrémy nahradila zralost a více zpěvnosti. Žádná fráze nebyla jen odehraná, provedení mělo velký tah a zařadilo se mezi nejlepší okamžiky osmdesátileté historie FOKu (Smetáček, Pešek, Bělohlávek, Altrichter, Kout). Bylo to nezapomenutelné! Serge Baudo bude Pražským symfonikům chybět...  

 

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.