pondělí, 11. září 2017

Londýnská filharmonie, Jurowski, Ibragimova a síla jejich výpovědi

Napsal(a) 

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

V rámci festivalu Dvořákova Praha zazněla 8. října v Rudolfinu Londýnská filharmonie s šéfdirigentem Vladimirem Jurowským a sólistkou Alinou Ibragimovou. Program koncertu nabídl díla Dvořáka, Prokofjeva a Šostakoviče. London Philharmonic Orchestra patří mezi přední britské orchestry světové pověsti, a pod vedením Vladimira Jurowského svou pověst potvrdil.

Nejprve Dvořákovu síň rozezněla Polednice Antonína Dvořáka. Všechny čtyři symfonické básně na téma balad Karla Jaromíra Erbena jsou geniální dílo, jež v kontextu ostatní Dvořákovy tvorby není ještě zcela dostatečně oceňováno. Janáček v nich však například slyšel světy tónů, barev a harmonií, které byly jeho hudebnímu cítění velmi podobné. Polednice je ze čtyř částí cyklu tou nejkratší, ale i v době přivyklé hororům svou temně děsivou expresivitou nejúčinnější. Není divu, že i významný Dvořákův příznivec Eduard Hanslick byl tímto opusem vyveden z míry. Vladimir Jurowski však jeho atmosféru pochopil a tlumočil velmi přesvědčivě. V ruské hudbě, podobně jako v historii a duši, se prvek tajemnosti, děsivé fantazie i skutečnosti často promítal ve zřetelné podobě až donedávna (Šostakovič). Ruskému dirigentovi se v britsky korektním orchestru podařilo tyto pravěké elementy probudit a projevit natolik, že skryly i pár drobných nepřesností.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Houslový koncert č. 1 D dur napsal Sergej Prokofjev v letech 1915 - 1917, ale interpretům se jevil natolik nezvyklým, že se premiéry dočkal až roku 1923 (Paříž). Skutečného pochopení a uznání však dosáhl o rok později, v pražském provedení slavného Josepha Szigetiho. Dnes se již řadí mezi nejvýznamnější houslové koncerty. Alinu Ibragimovu pokládám za jednu z nejzajímavějších a nejmuzikálnějších houslistek současnosti. V její hře není nic z jalového „trendy“ přehánění a umělé pseudooriginality, jež zaplevelují projev mnoha interpretů. Andantino se jevilo jako něžně zpěvný rozbřesk neuvěřitelného ppp, s úžasným tahem do dramatična, v jehož přechodu do závěru téměř mrazilo. Podobně i v následujících větách (Scherzo. Vivacissimo - Moderato. Allegro moderato) rozehrála bohatou paletu barev a nálad – její Prokofjev zněl něžně i divoce. Ibragimova hraje s půvabně uvolněnou lehkostí tančící víly. Aplaudující publikum si vynutilo přídavek – byla jím křehce poetická třetí věta Sonáty pro sólové housle Arvo Pärta.

Symfonie č. 11 g moll „Rok 1905“ Dmitrije Šostakoviče je dílo silně poznamenané obavami z předchozích tvrdých odsudků bolševických ideologů. Čtyřvětou symfonii hrozivých rozměrů lze vnímat v několika kontrastních rovinách. Geniální skladatel chtěl bezesporu „odčinit“ svou předchozí „formalistickou“ nepřijatelnost a vtělil svou hudbu i se svými děsy do vyžadované formy sovětské ideové patetiky, která iniciuje i názvy jednotlivých částí – I. Adagio (Palácové náměstí), II. Allegro (9. leden), III. Adagio (Věčná vzpomínka), IV. Adagio non troppo (Poplach). Skutečně se tím z nejhoršího rehabilitoval, a dokonce mu byl udělen nejvyšší Leninův řád. Svým způsobem vlastně však ideology přelstil: Těžká, chmurná a hrozivá atmosféra symfonie končící stupňujícím se zuřivým šílenstvím zvuku vyjadřuje možná lépe než v jeho jiných dílech bezmoc a hrůzu člověka v totalitním světě. Vladimir Jurowski a Londýnští symfonikové silou této výpovědi a svým uměním nejprve přibili ohromené publikum do sedadel, a v závěru vzedmuli dlouhou vlnu nadšených ovací.

 , foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Vladimir Jurowski (1972, Moskva) pochází z umělecké rodiny (otec je též dirigentem), a od roku 1990 žije v Německu. Dirigování studoval v Drážďanech a Berlíně. Od svého brilantního debutu na Wexfordském festivalu a v Royal Opera House Covent Garden v roce 1995 hostuje úspěšně u nejvýznamnějších světových těles (Metropolitní opera, Wiener Philharmoniker, Petrohradská filharmonie, atd.). Roku 2007 mu byla udělena cena Royal Philharmonic Society Music Award. V Londýnské filharmonii působí od roku 2003, nyní je zde i generálním ředitelem. Na orchestr a publikum působí charismatem, jenž čímsi připomíná filmové hrdiny Antonia Banderase – jak zjevem, tak střídmou a úspornou, ale velmi účinnou a funkční gestikulací.

Alina Ibragimova (1986, Polevsk) hraje na housle od čtyř let. Již jako pětiletá zahájila úspěšné studium na moskevském Hudebním Institutu Gněsiných, a v šesti letech si již zahrála s několika orchestry včetně Velkého divadla. Tato půvabná drobná blondýnka má (podobně jako např. Sofia Gubajdulina) tatarské předky. V roce 1996 se její rodina přestěhovala do Anglie, když její otec přijal místo 1. kontrabasisty u Londýnských symfoniků a její matka (houslistka) místo pedagoga na Yehudi Menuhin School. Zde studovala u Nataši Bojarské, a později na Royal Colledge of Music u Gordana Nikoliče. Je laureátkou několika mezinárodních soutěží a pravidelně koncertuje na nejvýznamnějších světových pódiích. Nahrála již řadu úspěšných snímků (Hyperion Records, Wigmore Hall Live). Založila smyčcové kvarteto Chiaroscuro, které se specializuje na dobovou interpretaci klasické hudby. Za zásluhy v umění byla roce 2016 jmenována Member of the Order of the British Empire. Hraje na housle Pietro Guarneri z roku 1738.

Pravoslav Kohout

Narodil se 27. 11. 1943 v Praze. Otec byl cellista (Smetanovo kvarteto) a matka klavíristka. Od 6 let se učil na housle u prof. dr. Josefa Micky, později u něj na Pražské konzervatoři. R. 1962 byl přijat na AMU (prof. dr. Alexandr Plocek), od r. 1963 do r. 1969 studoval na Moskevské konzervatoři P.I.. Čajkovského u prof. Galiny V. Barinové. Po povin. vojen. službě (1969 AUS) byl členem PKO (Pražského komor. orch. bez dirig.) .R.1972 založil Nové smyčcové kvarteto a v témže roce se stal prof. Teplické konzervatoře, odkud r. 1974 přešel na Plzeňskou konzervatoř. Následkem autohavárie r. 1975 ukončil koncertní činnost (kvarteto pokračovalo s primariem P. Hůlou jako Kocianovo kvarteto). V následujících letech byl pedagogem na Escuela Superior de Música y Dansa v Mexiku, LŠU Voršilská v Praze, Keski-Suomen konservatorio a Mikkelin musiikkiopisto ve Finsku. R. 1992 zpracovával v Praze spec. zadání MŠMT ČR na téma vysokého uměl. školství. Tehdejší hrozba zrušení základního uměleckého školství jej přiměla stát se r. 1993 ředitelem ZUŠ (Praha Smíchov), v letech 1993-2012 byl předsedou Ústřední umělecké rady ZUŠ ČR. 2009 mu byla udělena cena AZUŠ ČR „Za významný přínos atd.“ Po několika operacích levé ruky, od r.1981 do r. 1992 opět občas koncertoval. Od r. 2016 je členem neformální skupiny „Pondělníci“. Nyní se věnuje pouze skladbě a hudební publicistice. Jeho celoživotním koníčkem je tvorba karikatur, koláží a slovních hříček.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.