neděle, 18. červenec 2010

Londýn - Prokofjevův hráč v Covent Garden

Napsal(a) 

Prokofjevova opera Hráč , dílo u nás vlastně neznámé, jak ji v únoru nastudovala Královská opera Covent Garden, je brilantní kus, hudební divadlo s lehce výstředním příběhem podle Dostojevského a s režií a scénografií v zájemném souladu bezvýhradně podporujícími satirický humor a absurditu námětu, bez sentimentu a jen lehce upomínajícími i na možný laskavější, jen tragikomický akcent výkladu. Brilantní jsou profily jednotlivých postav – mozartovský tenorista Roberto Saccà je v hlavní roli sebevědomým mladým mužem, marně se ucházejícím o přízeň trochu záhadné a trochu labilní Pauliny (Angela Denoke , mimo jiné třeba i Jenůfa), v otevřeném závěru zřejmě definitivně podlehnuvším ošemetné hráčské vášni. Skvělý byl při třetím ze šesti představení (18. 2.) basista John Tomlinson (na Mackerrasově nahrávce Řeckých pašijí před mnoha lety kněz Grigoris, jinak wagnerovský pěvec) v roli generála, zoufale hrajícího doslova vabank o majetek a pověst a prohrávajícího vše. Jedinečnou studii nečekaně přijíždějící ruské kněžny, s jejímž odkazem generál počítá, osoby přímé, s pronikavým úsudkem a vůbec ne „nad hrobem“, osoby neschopné však odolat pokušení a ztrácející v ruletě také téměř vše, vytvořila Susan Bickley . Podařené jsou i figurky mafiánského Rusa (Kurt Streit ) či vypočítavé ženštiny (Jurgita Adamonyté ). Opera se odehrává kdesi v lázních v Německu, v této produkci zřejmě v meziválečných letech, a prostředí je charakterizováno v novém realismu, aniž by tedy šlo o vyčpělý tradicionalismus či pouhé retro. Napsaný děj je se všemi peripetiemi jakoby až moc komplikovaný, ale ve skutečnosti mnohem jednoznačnější – na jevišti má opera charakterizační přesnost a spád. Je nesena v lehkém konverzačním tónu, s mnoha hudebními zvraty a pointami, má šťávu a šarm, příjemně se poslouchá a dodá energii a radost z hudby i z divadla. Vklad dirigenta Antonia Pappana je vedle režie Richarda Jonese zřetelný. Hudební scéna stupňující se hry s opakovanými výhrami protagonisty příběhu je před závěrem kompozičně i interpretačně brilantní a strhující. To, že Covent Garden uvedla Hráče v angličtině (vyhrazené v Londýně tradičně spíš Anglické národní opeře) a ne v originální ruštině, je možná výjimka, možná nastupující trend.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.