Bubnování dešťových kapek do zastřešení zámeckého nádvoří provázelo na festivalu Smetanova Litomyšl Wagnerova Tannhäusera po celé tři a půl hodiny, po které trvalo (1. 7.) jeho koncertní provedení. Naplno se rozpršelo až při třetím dějství, ale produkce se dohrála. Akusticky to ovšem dojem kazilo.
Na to, že projekt soustředil pro jediný večer síly české i slovenské a pro titulní roli získal z německé jazykové oblasti velmi dobrého tenoristu Wolfganga Millgramma , nepůsobil výsledek jako spíchnutý narychlo. Až na pár nejistot a drobných dohadů, postřehnutelných jen pozornému oku a uchu, nenastaly žádné vážné problémy. Pochopitelnou nedozkoušenost překryl dirigent Ondrej Lenárd jako zkušený praktik svou technikou i usilovným kontaktem s každou dobou každého taktu. Patří k těm, kteří nakonec dosáhnou i v plenérové dynamice a v jisté velkorysosti potřebných základních výrazových nuancí. Nelze přitom ovšem čekat vycizelovanou chvějivost a je nutné vzít na vědomí, že rozhlasovým symfonikům častokrát působilo potíže ve výplňových smyčcových figuracích udržet jednotu a nastolit stoprocentní pocit podmanivé wagnerovské romantičnosti.
Pokud v orchestrální složce tedy občas problesklo viditelné úsilí a faktická nedokonalost, Pražský filharmonický sbor naopak pomohl povznést koncert tam, kam chtěl projekt právem patřit – k výjimečné festivalové úrovni. Hlavní sólové party sem patřily také. V roli Alžběty debutovala Eva Urbanová . Dostala se opět dále v jasně dramatické poloze a nezklamala ani v citově intimnějších okamžicích role. Millgramm, který v Praze před pár lety exceloval jako Tristan, tentokrát v rozrušení občas lehce distonoval, ale šel do role Tannhäusera naplno a dal jí vokálně velký díl potřebného patosu. Ivan Kusnjer jako Wolfram jako vždy zazářil krásnými kantilénami. Dalšími interprety byli Iveta Matyášová (Venuše), Vladimír Kubovčík (Herman), Richard Novák , Marián Pavlovič , Ondrej Šaling , Peter Cingel a Stanislava Dubanová . V každém případě šlo – odhlédnuto od počasí – o zdařilý a působivý večer.
Bylo to překvapivě poprvé, co na této původně především operní přehlídce zaznělo některé z Wagnerových děl kompletně. Jestliže se Smetanova Litomyšl v posledních letech zcela pochopitelně a správně profiluje jako přehlídka soustředěná přednostně na velká vokálně-instrumentální díla, operní i koncertní, je ovšem logické, že konečně muselo dojít i na Wagnera. Nebylo a hlavně není důvodu, proč by tomu tak nemělo být pravidelněji i nadále.
