úterý, 24. květen 2016

Litevský klasik na Pražském jaru

Napsal(a) 

Violeta Urmana a Modestas Pitrénas, foto Ivan Malý/Pražské jaro Violeta Urmana a Modestas Pitrénasfoto: Ivan Malý/Pražské jaro

Jsou orchestry, které se na mezinárodní scéně právem prezentují dokonalou interpretací Beethovena či Brahmse, případně Dvořáka, mistrovstvím v zachycení Debussyho barev, a nebo hlubokým porozuměním Mahlerovi. To jsou ty, které si publikum v debatách umísťuje na různé příčky v takzvané první desítce, dvacítce a podobně. A pak jsou orchestry, které se na mezinárodní scéně stejně tak právem prezentují znaleckou, jedinečnou a referenční interpretací nové tvorby. Interpretační finesy a parametry dokonalosti jsou jinde, ale fungují podobně – poslech hudby v jejich podání přináší poznání, pochopení, uspokojení, radost, nadšení.  

Litevský národní symfonický orchestr patří do druhé skupiny. Na Pražské jaro nepřijel soutěžit ve vycizelovanosti detailů u Mozarta nebo v plnosti romantického patosu u Čajkovského, ale především přivezl hudbu žijícího klasika své hudební kultury. Více než osmdesátiletý Bronius Kutavičius jím nesporně je. A jeho dvě desetiletí staré oratorium Epitaf uplynulému času, které zaznělo 23. 5. v Rudolfinu v české premiéře, je nádherným, zvukově i koncepcí osobitým a mimořádně invenčním, kompozičně zdařilým a v celkovém dojmu mimořádně působivým dílem.

V první polovině večera hosté z Vilniusu, vedení velmi plasticky dirigujícím šéfem Modestasem Pitrénasem, hráli Berlioze. Barvitě, dynamicky, emocionálně vyhroceně a v jednotném společném vyladění vrhli do publika předehru k opeře Benvenuto Cellini. Bylo by jistě zajímavé slyšet někdy v jejich podání Fantastickou symfonii…! Pro lyrickou scénu Kleopatřina smrt měli pak s sebou na pódiu skvělou krajanku – Violeta Urmana je v romantickém repertoáru zkušená pěvkyně, vládne velkým hlasem a dramatickou přesvědčivostí a Berliozova hudba vyzněla i díky ní se vší intenzitou, zvukovostí a naléhavostí tohoto exaltovaného romantika. Celá scéna končí do ticha. Dirigentu se podařilo na konci udržet chápající napětí v sále a pocit silného prožitku tak dlouho, jak potřeboval.

Modestas Pitrénas, foto Ivan Malý/Pražské jaro Modestas Pitrénasfoto: Ivan Malý/Pražské jaro

Tím hlavním důvodem, proč orchestr na festival přijel, se však přece jen ukázalo být uvedení Kutavičiusovy třičtvrtěhodinové skladby z roku 1998. Jde nesporně v pražském hudebním životě o objev z pokladnice hudby samého konce 20. století, o dosud celosvětově ještě běžně nesdílený opus, který však rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co bylo v daném stylu napsáno. Dílo obsahuje silné poselství ve své koncepci, ve volbě textů a v tématech svých čtyř části, a vyzařuje z něj díky mimořádné kompoziční invenčnosti ve zvuku, náladě a celkové filozofií zcela osobité světlo. Komplexní dojem je tvořen mistrným mixem témbrového novátorství, rytmické a motivické přehlednosti, barevnosti ploch, komplikovanosti jemného přediva a zároveň jednoduchosti hlavních obrysů i zřetelné sváteční závažnosti jako znaku seriózně míněného umění, které je prosto schválností, provokace a přeznačování významů. Autor se soustředil na čtyři z klíčových dějinných okamžiků svého národa: vznik Vilniusu, založení univerzity, její uzavření za ruské okupace v 19. století a znovuposvěcení metropolitní katedrály nedlouho před pádem sovětského impéria. Dobírá se na jejich pozadí přiměřeného patosu v hrdosti, tragice i naději. Sbor využívá často nezpěvným způsobem, spíše jako součást celkového zvuku než jen jako nositele sdělení zhudebněného textu; orchestr je původcem nálad i hybatelem, nositelem charakteru základního pozadí i hlavním „hráčem“. Přes všechnu strukturní a ještě víc zvukovou vynalézavost či nevšední avantgardnost skladba zůstává svými obrysy a svou působivostí v mantinelech přiměřeně tradičně chápané hudebnosti. Skvostná je druhá část vystavěná a gradovaná jako ukázková passacaglia nad opakujícím se motivem svěřeným kontrabasům; podobného ducha je i působivě rozvíjená, strhující čtvrtá část. Kutavičiusova hudba je přes svou novost zároveň dokladem trvalosti prazákladních hudebních principů. Je i dokladem trvalosti možného ukotvení nejen v tradici, ale i v konkrétních projevech z minulosti. A také mlže být dokladem trvalosti existence národních prvků v hudební kultuře.

Dirigent Modestas Pitrénas předal s orchestrem a sborem Kutavičiusův Epitaf publiku naprosto suverénně. Zasvěceným vhledem do partitury a pozorností jejímu předivu, jejím nuancím i jejímu poselství účast svého tělesa na Pražském jaru legitimizoval obdivuhodným způsobem.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.