čtvrtek, 30. říjen 2003

Liška Bystrouška

Napsal(a) 

Podobně jako se vloni jakoby roztrhl janáčkovský pytel s Osudem a Šárkou , které byly po dlouhé pauze opět uvedené na českých i světových jevištích, a předloni s Jenůfou a Káťou , tak je tento rok situace podobná co se týká Lišky Bastroušky . Nevím, jaké "kosmické" zákonitosti řídí tuto koncepci uvádění stejných Janáčkových oper, ale je to přinejmenším podivuhodné. K operním domům uvádějícím v tomto roce Bystroušku patří kromě Royal Opera House v Londýně (ROH) a pražského Národního divadla také například Bregenze Festival, La Scala a mnichovské Nationaltheater. Janáček se na programu londýnské královské opery objevuje v posledních letech poměrně často, jakoby tím chtěl operní dům kompenzovat relativně pozdní premiéry Janačkových oper v Británii. (Například premiéra Lišky Bystroušky v Británii se odehrála až v roce 1961, tehdy pod taktovkou Sira Colina Davise v Sadler's Wells - předchůdce Anglické národní opery).

Únorová premiéra obnoveného představení Lišky Bystroušky v ROH dopadla podle očekávání nadmíru dobře. Jedná se o třináct let starou inscenaci v režii vynikajícího skotského divadelního a televizního režiséra a spisovatele Billa Brydena . Na nesporném úspěchu nestárnoucí a s bezednou fantazií udělané opery se velkou měrou podílel i scénograf William Dudley , choreograf Stuart Hopps a osvětlovač Paule Constable . Pozadí s obrovitým kolem od bicyklu - jakoby ho někdo v lese zapomněl - bylo dominantou scény, na které se vtipně otáčely a pohybovaly sytě zelené garážové kartáče myček aut znázorňující stromy. Také hospoda byla neobvykle zasazená do velkého sudu. Na témže jevišti hmyz-baletky, posazený na něčem, co vypadalo jako prototypy letadel z Michelangelova skicáku, přelétával napříč podle rytmu hudby; žáby si to pádily přes jeviště enormně velkými skoky a součástí přírodního světa byla přes tři metry dlouhá housenka na kolečkách. Po vizuální stránce byla inscenace vším, co by od ní očekával i ten největší snílek, právě taková, jakou od Bystroušky v duchu tajně očekává malé dítě i dospělý. Perfektně propracovaná choreografie byla skutečně podmaňující. Kostýmy byly také úsměvné a stejně jako pohyby pěvců byly napůl jakoby zvířecí, napůl "lidské". K tomu se ještě přidružily výborné pěvecké výkony a diváci odcházeli domů skoro v radostném tranzu. Bystrouška byla zpívaná v angličtině, což je pro ROH v podstatě netypické. V hlavní úloze debutovala Američanka Dawn Upshaw , jež zpívala úlohu Bystroušky poprvé. Upshaw jasný a čistý soprán se neláme v žádné poloze a je tedy čirým potěšením jej poslouchat. Upshaw se proslavila jak pro unikátní, "neoperní" barvu hlasu, tak pro perfekci, s kterou v minulosti nastudovala i ty nejkomplikovanější soudobá díla, což potvrdila i v Londýně. Její pěvecký projev je navíc korunován srozumitelností, jaká není ani dnes vždy pravidlem. Lišák, Joyce DiDonato , jí byla dobrou partnerkou. Nezvykle mladistvého revírníka vytvořil Gerald Finley . Jeho verzatilní baryton mistrovsky rozehrál společně s Rechtorem (Stuart Kale ) a Farářem (Jeremy White ) řadu vtipných obrazů. Bohužel kvůli nešťastnému nebo spíše neadekvátnímu překladu libreta (Yveta Synek-Graff a Robert T. Jones ), které působilo téměř primitivně, byly některé detaily v anglické verzi příliš oslabeny. V porovnání s produkcí v pražském Národním divadle byl příběh této Bystroušky určitě inspirativnější, vyzrálejší a s adekvátnějším scénickým rytmem, které umožňovalo integrálnější herectví. Provedení bylo také více univerzální a méně namířeno k dětskému divákovi, což ovšem samo o sobě není žádnou kritikou. Po hudební stránce by však Gregorovo pražské plnokrevné a současně dojímavé nastudování, v kterém bylo porozumění, upřímnost a vroucí láska k Janáčkovu dílu, obstálo lépe než nastudování Johna Eliota Gardinera , nehledě na skvěle hrající orchestr ROH . Janáčkova hudba v jeho podání málem umřela na chudokrevnost. Gardiner nikdy nenechal jednotlivé fráze vyznít ve své úplnosti, jakoby je neustále potlačoval s jediným cílem doprovázet zpěváky a bál se proto popustit uzdu této živelné hudbě. Smyčce zcela postrádaly janáčkovský lesk ve vrchních polohách, chybělo proměnlivé asymetrické frázování, jednotlivá melodická jádra protékala v homogenním celku, bez přílišné diferenciace a mírné tempové rozdíly nevýraznému projevu také nepomohly. Originální party a sóla dechových nástrojů se tím bohužel úplně ztrácely. Myslím, že kterýkoliv z našich předních dirigentů by se s náročnou partiturou vypořádal lépe. Je jenom škoda, že si to také nemyslela ROH, mohlo tím vzniknout po všech stránkách uchvacující představení.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.