Posun Wagnerovy opery Rienzi ze 14. století do současné doby je dnes již nepsanou samozřejmostí. A tak nechyběli mafiánští samopalníci v oblecích s černými klobouky a nezbytnými tmavými brýlemi a tribun Cola Rienzi v dobře padnoucím obleku měl ale v některých scénách na sobě kupodivu brnění. Výtvarník a zároveň autor kostýmů Andreas Reinhardt si podle mne úplně neporadil s obrovským jevištním prostorem, a tak ani důmyslné rozmístění velmi početného sboru na této „stadionové“ ploše nestačilo. V posledních obrazech byla ona prostorová prázdnota vyřešena vtipným umístěním několika téměř věrně zobrazených modelů význačných římských památek včetně kapitolu, který potom v závěru opery efektně hořel a rozpadnul se. Na úvodní oponě a ploše jeviště byl zobrazen plán středověkého Říma. Francouzský režisér Nicolas Joel, od sezony 2009?-?2010 ředitel Pařížské opery, nepředvedl inscenačně v této dnes obtížně hratelné opeře až na několik zajímavých momentů nic převratného.
Hudebně realizoval rozsáhlé dílo, zkrácené na čtyři hodiny, stálý hostující dirigent Lipské opery Axel Kober, hudební ředitel Národního divadla v Mannheimu. Tento relativně mladý umělec má za sebou bohatou operní dráhu v několika německých divadlech včetně Berlína. Na světovou scénu zatím neproniknul a charisma Richarda Chailyho, který jako šéf orchestru Gewandhausu vekou část oper ve zdejším divadle diriguje, nemá. Trochu mne překvapilo několik nepřesností, které jinak vynikající orchestr zpočátku pod jeho taktovkou udělal. Pak se ale vše dostalo do normálu a orchestr předvedl své nesporné kvality. Úchvatné jsou ovšem monumentální sborové scény, které mohou samozřejmě nejlépe vyznít v co nejpočetnějším obsazení a s tím nemají v Lipsku problém. Rozšířený, v základním obsazení již hodně početný sbor pod Sörenem Echoffem byl vskutku vynikající. Sólistické obsazení bylo v rámci možností divadla vybráno většinou z domácích umělců velmi uváženě. Stefan Vinke jako Rienzi má pro tuto roli všechny předpoklady. Jednak má za sebou řadu závažných wagnerovských rolí v Lipsku (viděl jsem jej zde v úspěšném Tristanovi) a na jeho minulém působišti v Mannheimu, kde se Wagnerovo dílo uvádí velmi často a ve vysoké kvalitě. Rovněž mohu potvrdit osobními zkušenostmi. Není to sice typický wagnerovský tenor, ale má znělý hlas s bezproblémovými výškami a hlavně ani v závěru nebyla viditelná žádná hlasová únava. Ostatní mužské pěvecké party nejsou až tak důležité, ale je nutné zmínit dobrý výkon již nemladého Jürgena Kurtha v roli Stefana Colony, zato Rus Pavel Kudinov má sice hezký hlas, ale na tak velkou scénu malý. Ženské úlohy byly obsazeny výborně. Švédská sopranistka Marika Schönberg, stálá členka lipského ansámblu, se již osvědčila v řadě závažných rolí a i tentokráte v úloze Ireny znovu potvrdila kvality svého pěkného dramatického hlasu, krásně znějícího i v nejvyšších polohách. Navíc jí pomáhá hezký vzhled. Zlatým hřebem večera byla ovšem ruská mezzosopranistka a host všech světových scén Elena Zhidkova, která ztvárnila kalhotkovou roli Adriana pěvecky takovým způsobem, že je nutno uctivě smeknout. Nečekal bych v této drobné ženě hlas tak krásného zabarvení a takovou virtuozitu jeho ovládání. Navíc není tato role lehká. Díky její subtilitě a hereckému výkonu je od chlapce nerozeznatelná. Resumé: Přes všechny dílčí nedostatky kvalitní a poctivě odvedené představení.
