Lilium mezi trním: Mariánský program Collegia Marianum

Na erbovním koncertu letošních Letních slavností staré hudby bylo 6. srpna v Kostele sv. Šimona a Judy vyprodáno – a měl velkou atmosféru. Program v sobě spojoval objevnost, a zároveň velmi důvěrnou blízkost. Pocit, že tady jsme doma, nakonec asi převládal. I když se Michnovy písně z České mariánské muziky v první polovině programu vázaly k narození Panny Marie a jiným mariánským svátkům, charakteristické harmonie si stejně spojujeme se  svátky vánočními. Jeho charakteristické skladby byly ale vhodně doplněny italskými a instrumentálními hudebními čísly.

Mystika Biberovy Růžencové sonáty č. 1 d moll se tak potkávala s písněmi Mariánský milovník, Mariánský rytíř či Archanjelské Ave. A vedle sopránu Hany Blažíkové ty byl právě tmavě zabarvený tón houslistky Lenky Torgersen, který dodával koncertu sváteční a jakoby zářivou atmosféru. A stejně zapůsobila i Sonáta pro dvoje housle d moll Vincenza Albriciho. I tyto skladby dokreslovaly svět barokní zbožnosti, ve kterém nebylo od hudby duchovní k instrumentálním skladbám nijak daleko.

Výběr italských duchovních písní si netroufám posoudit,  podle mého názoru byl program dovedně sestaven tak, aby italští skladatelé Michnu příliš nezastínili. A tak moteto Alessandra Grandiho program důstojně otevřelo, a duchovní píseň Stefana Landiho zajímavě uzavírala první polovinu. Stavět proti Michnovi takového Monteverdiho by opravdu nemělo smysl.

, foto LSSH

Druhá polovina koncertu byla hudebně ještě o něco objevnější. Stála před námi Matka bolestná, tedy témata velikonoční včetně Michnovy originální české verze textu Stabat Mater: Stála Matka litující, u dřeva kříže plačící, když na něm pněl Kristus Pán… Samotný koncert uzavřelo téma Nanebevstoupení a píseň Čechové, mariánští sodálové. Na přednesu Hany Blažíkové bylo možné ocenit čistotu přednesu a emoce, které nikde nepřecházely do sentimentu. Bylo to provedení vřelé, a přitom ne vemlouvané a operní. K barokním slzám a emocím, o kterých se zpívá, slušela i jakási „zbožná cudnost“ a střídmost. Místo koncertní róby zvolila pěvkyně čistě bílé jakoby svatební šaty a veškerou vokální techniku dala do služeb textu.

Celý koncert tak byl zajímavě neo-barokně autentický, a to nejen díky dobovým nástrojům. Všichni účinkující byli vzájemně vyladění a nabídli laskavou i hlubokou tvář českého baroka. Dalo se přemýšlet nad tím, kolik vroucnosti a zpěvnosti si dovedl Michna osvojit a přenést je z Itálie do našich původně chladných a nevlídných zaalpských hvozdů.

Sdílet článek: