čtvrtek, 4. únor 2010

Lifschitzova bachovská magie

Napsal(a) 

Už loňský pilotní ročník Mezinárodního hudebního festivalu Kutná Hora dal najevo, že vznikla přehlídka v českém prostředí ojedinělá. Koncept jde opačnou cestou než drtivá většina festivalů: důležitá nejsou jména hvězd, to podstatné tkví ve tvůrčí atmosféře a souznění v přístupu k interpretaci a k umění vůbec. Mezi spřátelenými hráči, které letos violoncellista Jiří Bárta pozval, se objevil pianista Konstantin Lifschitz , jehož jméno je uznáváno spíše mezi fajnšmekry. Světoběžníkovi z Charkova (více se o něm dočtete v rozhovoru na straně 10) patřil večer nazvaný podle Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku . V Kostele sv. Jana Nepomuckého, který je jedním z několika atraktivních festivalových dějišť, není nejpříhodnější akustika: mohutný dozvuk způsobuje, že rychlejší pasáže v basu se slijí v jednu zvukovou stěnu – a to je hlavně v případě Goldbergovských variací škoda.

Bachovo opus magnum klávesové hry však přišlo na řadu až po janáčkovském programu. Lifschitz doprovodil Jiřího Bártu v Pohádce pro violoncello a klavír . Bártův introspektivní, a přitom expresivní styl si dobře rozuměl s epickým charakterem kusu. Houslistka Lara St. John zase zdůraznila nervní stránku tohoto autora v Sonátě pro housle a klavír . V cyklu Po zarostlém chodníčku pianista odkryl Janáčka coby autora moderního, u nějž se výraz a účinek nedá ohraničit názvy jednotlivých částí.

Po nezbytné pauze nastoupil Konstantin Lifschitz do setmělého kostela, aby soustředěnému publiku nabídl Bachovy Goldbergovské variace. Vypadal jako černý kudrnatý ďábel, ovšem tóny jako by se snášely z té nádherně zdobené sakrální klenby. Rychlé variace měly nejvyšší tempo a současně hravost a nadhled, se stupňujícími se technickými obtížemi jako by pianista ještě více pookříval; na druhou stranu všechny části mollové byly magickými momenty, jež zněly velebně i étericky. Lifschitz využil celé dynamické škály klavíru i zkušeností s dobovým nástrojem. Zdobení uplatňované v důsledně dodržovaných repeticích znělo bezprostředně, jako by bylo dílem momentální nálady. Bezprostřednost je vůbec slovo, které Lifschitzovu hru vystihuje, patří k němu stejně jako vytříbená tónová kultura. Z jeho interpretace je slyšet osobnost s bohatým vnitřním životem, což vnímavý posluchač vycítí.

Dita Hradecká

Vystudovala konzervatoř v Plzni (obor klavír) a hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Působí jako překladatelka, hudební publicistka (Harmonie, Hudební rozhledy, Hospodářské noviny) a donedávna vyučovala hudební historii na pražské pobočce New York University. Je redaktorka, organizátorka, překladatelka a v poslední době i vydavatelka elektronických knih. Pochází ze Strakonic. Ačkoli ji lákala řada oborů spíše exaktních, rozhodla se vystudovat konzervatoř, aby se ujistila, že profesionální umělkyní nikdy nebude. Nejrůznější kurzy klavírní, komorní a cembalové hry či barokního tance spolu s vlastní pódiovou zkušeností jí ale daly citlivost a čich na uměleckou kvalitu výkonu a zároveň empatii k profesionálním umělcům a tvůrcům. Překládá odborné texty a libreta z angličtiny, němčiny a francouzštiny. Ze studia hudební vědy na FF UK si odnesla hlavně poznání důležitosti kritického a nezaujatého myšlení a coby eklektik také úctu ke všem, kdo jsou schopni věnovat celý život jednomu skladateli nebo jedné oblasti. V letech 2016-18 vedla redakci vážné hudby na Vltavě, v roce 2019 se stala vedoucí knihovny Ústavu hudební vědy na Filozofické fakultě.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.