neděle, 8. srpen 2010

Liederabend v podání Violety Urmany

Napsal(a) 

V Národním divadle vystoupila 2. května původem litevská sopranistka Violeta Urmana , která v posledních letech pronikla na největší světové operní scény a působí zde pravidelně jako jedna ze současných nejuznávanějších pěvkyň svého oboru. Jejím původním oborem byl ovšem mezzosoprán a do roku 2002 se proslavila jako vynikající Kundry či Eboli. Tak jako mnohá mezzosopranistka minulosti zatoužila po tom, vyměnit takříkajíc Amneris za Aidu, po nesrovnatelně pestřejší, efektnější literatuře sopránové, pro niž nesporně má hlasové předpoklady, a to i pro dramatický obor. Pohybuje se v něm s naprostou samozřejmostí, jak dosvědčilo i její úspěšné pražské vystoupení. Snad jen v nejvyšší poloze se hlas zužuje a křehne o trochu více, ale jinak nic zatím nenasvědčuje, že by ji mohl potkat osud řekněme takové legendární mezzosopranistky, jakou byla Shirley Verret-Carter, která si přechodem hlas i kariéru značně poškodila.

Pěvkyně si zvolila důsledně písňový program, vybraný ovšem tak, aby dokumentoval široké možnosti jejího velice tvárného výrazového záběru. To se jí podařilo v nejvyšší míře, a tak si nadšené publikum mohlo vynutit řadu přídavků a v nich se dočkat i operních árií, které sice prokázaly dramatické schopnosti jejího hlasu, ale jinak rozbily komorní charakter liederabendu. Rozhodně však vyslechnout si v jejím neobyčejně expresívním podání Vissi d’arte, vissi d’amoreTosky bylo skutečným požitkem, méně vhodnou se naproti tomu zdála dramatická árie z Giocondy. Těžiště večera však bylo, jak již řečeno, v písňové literatuře, a to francouzské, německé a ruské. Hned Sedm písní na verše Paula Eluarda Francise Poulenka dokumentovalo absolutní třídu pěvkyně: i na drobné ploše lyrických miniatur dokázala rozehrát vnitřní poezii každé písně a odstínit její individuální výraz. Ten pak rozklenula do křehkých poloh aristokratického lyrismu v písních Duparkových. Humor i světská obhroublost lidové poezie Mahlerova Kouzelného rohu není pravda úplně jejím šálkem kávy, tím je naopak sentiment romancí Sergeje Rachmaninova, který se stal vrcholem večera, vedle s velkým nadhledem podaného Richarda Strausse a jeho Čtyř písní z op. 27 , zazpívané v modifikovaném pořadí, se slavnou Cäcilií na závěr. Vynikající pianista Jan Philip Schulze byl pěvkyni rovnocenným partnerem a jen nedostatek místa mi zabraňuje rozepsat se více o jeho výkonu, který přispěl velkou měrou k úspěchu večera.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.