V Národním divadle vystoupila 2. května původem litevská sopranistka Violeta Urmana , která v posledních letech pronikla na největší světové operní scény a působí zde pravidelně jako jedna ze současných nejuznávanějších pěvkyň svého oboru. Jejím původním oborem byl ovšem mezzosoprán a do roku 2002 se proslavila jako vynikající Kundry či Eboli. Tak jako mnohá mezzosopranistka minulosti zatoužila po tom, vyměnit takříkajíc Amneris za Aidu, po nesrovnatelně pestřejší, efektnější literatuře sopránové, pro niž nesporně má hlasové předpoklady, a to i pro dramatický obor. Pohybuje se v něm s naprostou samozřejmostí, jak dosvědčilo i její úspěšné pražské vystoupení. Snad jen v nejvyšší poloze se hlas zužuje a křehne o trochu více, ale jinak nic zatím nenasvědčuje, že by ji mohl potkat osud řekněme takové legendární mezzosopranistky, jakou byla Shirley Verret-Carter, která si přechodem hlas i kariéru značně poškodila.
Pěvkyně si zvolila důsledně písňový program, vybraný ovšem tak, aby dokumentoval široké možnosti jejího velice tvárného výrazového záběru. To se jí podařilo v nejvyšší míře, a tak si nadšené publikum mohlo vynutit řadu přídavků a v nich se dočkat i operních árií, které sice prokázaly dramatické schopnosti jejího hlasu, ale jinak rozbily komorní charakter liederabendu. Rozhodně však vyslechnout si v jejím neobyčejně expresívním podání Vissi d’arte, vissi d’amore z Tosky bylo skutečným požitkem, méně vhodnou se naproti tomu zdála dramatická árie z Giocondy. Těžiště večera však bylo, jak již řečeno, v písňové literatuře, a to francouzské, německé a ruské. Hned Sedm písní na verše Paula Eluarda Francise Poulenka dokumentovalo absolutní třídu pěvkyně: i na drobné ploše lyrických miniatur dokázala rozehrát vnitřní poezii každé písně a odstínit její individuální výraz. Ten pak rozklenula do křehkých poloh aristokratického lyrismu v písních Duparkových. Humor i světská obhroublost lidové poezie Mahlerova Kouzelného rohu není pravda úplně jejím šálkem kávy, tím je naopak sentiment romancí Sergeje Rachmaninova, který se stal vrcholem večera, vedle s velkým nadhledem podaného Richarda Strausse a jeho Čtyř písní z op. 27 , zazpívané v modifikovaném pořadí, se slavnou Cäcilií na závěr. Vynikající pianista Jan Philip Schulze byl pěvkyni rovnocenným partnerem a jen nedostatek místa mi zabraňuje rozepsat se více o jeho výkonu, který přispěl velkou měrou k úspěchu večera.