Ano, v budově koleje Karlovy univerzity ve Slavíkově ulici číslo 22. Účinkuje Run OpeRun, jejich slovy: „neziskový spolek nadšených mladých umělců, kteří se rozhodli dělat operu trošku jinak.“ Působí už pátým rokem a mají za sebou řadu site-specific inscenací, třeba Kouzelnou flétnu na Letné u bývalého Stalinova pomníku, thrillerovou Figarovu svatbu, hororovou Rusalku, ale také vystoupení v OD Kotva. Organizují flashmoby mezi hosty kaváren či barů. Uměleckou ředitelkou je operní režisérka Veronika Loulová.
Na 26. a 27. září připravili ve Švehlovce dvě premiéry Poulencova operního monodramatu Lidský hlas na slova Jeana Cocteaua v překladu Evy Bezděkové. Byla jsem na druhé premiéře, kdy v hlavní a jediné roli vystoupila Eliška Gattringerová. Do bývalé kolejní menzy nás zavedl MUDr. František Piřík (Václav Benedikt Loula). Technicistní prostor, na chodbě starý černobílý televizor. Jsme v psychiatrickém ústavu, v němž už všechny pacientky zemřely. Jen jediná přežívá a tu vidíme na televizní obrazovce v jejím pokoji, jak se zády k nám neklidně převaluje na lůžku. Vstupujeme do jakéhosi temně zeleného pokoje. Pokud najdeme volnou židli (přikrytou igelitem), sedáme si, ostatní stojí či sedí na zemi. Dvě nepokrytá křesla, stoleček s rozkrájenou bábovkou, gauč, psací nebo toaletní stolek se suchou kyticí a s dózou na léky, reprodukce van Goghova obrazu na zdi, secesní skříň…
Na loži leží Elle (Eliška Gattringerová). Její obličej je deformovaný, pokrytý nepřiléhající zaschlou pleťovou maskou tělové barvy. Trpí, loučí se se svým dlouholetým partnerem, bez něhož si svůj další život nedokáže představit. Mluví (přesněji řečeno zpívá), telefonuje s bílým bezdrátovým sluchátkem v uchu. Když je odhodí, přikládá hlavu na zeď – není nutné, aby byla v přímém kontaktu s telefonem. Telefonuje nebo mluví sama pro sebe? Není to podstatné. Sloupne „masku“ a skrytými dveřmi se prolamuje do dalšího prostoru, v němž se přiznává, že svou vyrovnanost s neblahou situací pouze předstírala. Týž pokoj, jen stranově obrácený. Sedačky už nekryje ochranný potah. Kytice na psacím stole, silně zvadlé rudé růže, bábovka na stolečku je nerozkrájená. Starý černý telefonní přistroj se šňůrou. Jako bychom byli postavě Elle blíž. Už ji nespojujeme s psychiatrickým zařízením. Když se Elle vlomí do posledního z prostorů, jako bychom se vrátili do studené úvodní místnosti. Holý sál, černobílý televizor, na obrazovce tatáž neklidná ležící postava. Jen klavír s modravým bodovým světlem je tu navíc. Telefonní šňůra kolem krku ženy, potom už ani ne, ale Elle se v závěru sedíc před televizí zhroutí…
Samozřejmě si můžeme představit Ženu z Poulencovy miniopery na Cocteaův text jako psychicky nemocnou osobu, ale pochopila-li jsem správně, především je nám dopřáno, abychom s touto konkrétní bytostí prožili její tragický prožitek – její reakci na rozchod s milovaným mužem, kdy jde o samotnou její identitu nezávislou na jakékoli psychiatrické diagnóze. Cestujeme s ní koncem jejího života. Eliška Gattringerová začíná v hysterickém rozpoložení, ale do dalšího současnějšího, odhalenějšího pokoje vstupuje jako kterákoli jiná žena, již potkala krutá ztráta jejího partnera. Ovšem, jsou tací, kteří řeší svou další existenci tím, že se jí zříkají.
Klanějí se všichni, kteří se na představení podíleli, kromě účinkujících ještě: Matěj Kos (scénografie), Vojtěch Hanyš (kostýmy), Judita Mejstříková (light design), Justina Urbanová (make-up), Ondřej Melíšek (hlavní produkce)… Potom jsme zváni do prvního pokoje, kde je připraveno občerstvení. Soubor Run OpeRun se mísí se svými diváky. Inscenaci nazývají neoficiálně Prohlídka Lidský hlas. Právem. Jsme-li s účinkující zpěvačkou v takto blízkém kontaktu, stáváme se součástí prohlídky. To, co činoherní divadlo užívá již docela běžně, je v opeře přece jenom něčím nezvyklým – například co se akustiky týká. Zpěv, ne mluva. Podmínkou je, aby interpret roli zvládl natolik, aby jej divák následoval nejen fyzicky. Eliška Gattringerová svou roli Elle naplnila přesvědčivě. Navíc doprovázející klavírista Ahmad Hedar hrál skryt za stěnou pokojů. Je zároveň autorem hudebního nastudování – klobouk dolů.
Ano, lze takto. Autorem inscenace je celé generačně jednotné mladé operní těleso Run OpeRun v čele s režisérkou Veronikou Loulovou. Bude zajímavé, co vyprodukují příště.
