Liberecké divadlo F. X. Šaldy uvedlo 26. února českou premiéru Pucciniho rané opery Edgar . Po své prvotině Vílách se skladatel pustil do tohoto spletitého libreta, inspirovaného hrou Alfreda de Musset. Rozkolísaný romantický hrdina Edgar se potácí mezi náklonností k nepolíbené Fidelii a touhou po temperamentní Tigraně. Ač jsou dívky takto výrazně kontrastní – je mezzosopránová Tigrana komplikovanou bytostí, nejsložitější postavou celého opery. Zatím nezkušený dramatik Puccini podlehl do značné míry jisté roztříštěnosti a romantickému patosu libreta. Pro archaické libreto zvolil také ještě poměrně konzervativní hudební prostředky, z nichž teprve později vyroste jeho charakteristický operní styl. Vznikla hudebně působivá opera s obtížnými áriemi a sbory. Je obtížné inscenovat takto rozporuplné dílo, o to víc je však záslužné uvést je u nás v české premiéře.
Režisér Martin Otava se svými stálými spolupracovníky scénografem Jánem Zavarským a s výtvarnicí kostýmů Danou Svobodovou pojal inscenaci hodně výtvarně. Svébytný rukopis Jána Zavarského míří k podstatě konfliktu. Jeho chytrá monumentální a zčásti téměř „neviditelná“ scénografie (sloupy ze zrcadlově lesklé černé fólie) je v prvním jednání v kontrapozici k nakloněnému kostelnímu portálu a k bíle kvetoucímu stromu, jehož obdobou je Fidelia, oděná do bohatě nařasených bílých šatů. Zešikmený zadní horizont se spojovacími schody k přední části jeviště dramatizuje jevištní prostředí, které je velkorysé a náladotvorné (velkou roli hrají barevné světelné proměny). Jen přestavba mezi prvním a druhým jednání je při ztlumeném světle v hledišti k nepřečkání. Zavarského scénografie inscenaci dominuje. Bravo Otava – dokáže si vybrat své spolupracovníky. Tentokrát však mám dost nejasností u kostýmů Dany Svobodové. Domnívám se, že její až příliš výrazný kostým Tigrany vzal její mladé představitelce, talentované mezzosopranistce Václavě Houskové, doslova vítr z plachet, když zjednodušujícím způsobem doslovil to, co mělo být postupně čitelné z jejího hereckého výkonu. Ty ostře červené lesklé šaty bez ramínek, se sukní frivolně vykasanou až k pasu zařadily dívku okamžitě do „lehkého zboží“, protivícího se i samotnému pánu bohu (zlatě vyšitý kříž). Tigrana je však bytostí složitější. Je nemajetným (údajně) maurským sirotkem, který je v té flanderské obci vyděděncem, nešťastnou bytostí, která zoufale hledá někoho, ke komu by se mohla přimknout. Pokud by to mohl být milovaný Edgar, byla by ovšem nejšťastnější. Pak je ovšem pro diváky dosti matoucí ta přidaná pantomimická scéna, v níž Tigrana více než laškuje se dvěma polonahými mladíky.
Na premiéře ztělesnily dvě sokyně – Fidelii a Tigranu – začínající mladé zpěvačky Lívia Obručnik-Vénosová a Václava Housková . Obě prokázaly svůj slibný talent, avšak obě byly do takto obtížných rolí obsazeny bez ohledu na jejich postupné pěvecké i herecké zrání. Lívia Vénosová je v této situaci v Liberci podruhé (zpívala už Santuzzu!), Václava Housková poprvé. Popasovat se se superobtížnou mezzosopránovou rolí Tigrany sice pochopitelně láká, avšak obávám se, že tato postava – vedle níž Carmen je pěvecky a zejména herecky mnohem jednodušší (?!) by byla těžkým oříškem pro kteroukoli, byť zkušenou mezzosopranistku. Zrání operního pěvce-herce je běh na dlouhou trať – tedy aspoň by být měl. Bere na to u nás ještě někdo ohled a dovedou být naši mladí pěvci trpěliví a důslední? Kolik z nich po logických krůčcích dospěje až k mistrovství?
Také pro ostatní pěvce byly jejich role značně nelehké, ať už pro představitele titulního hrdiny Edgara Michaela Reniera , který se dokonale rozezpíval až v průběhu večera, tak pro Anatolije Orla , jenž se tentokrát s nepříliš velkou rolí Fideliina bratra Franka zejména po stránce herecké příliš nesžil. Spolehlivý bas Pavla Vančury se uplatnil v roli Fideliina otce Gualtiera, kostýmovaného z nějakého důvodu jako „poustevník“ (terakotová říza, dlouhé silně prošedivělé vlasy a vousy, pastýřská berla). Všichni interpreti včetně orchestru a sboru (sbormistr Martin Veselý ) se vypjali k soustředěným výkonům, přesto se nemohu zbavit dojmu, že se dirigent Martin Doubravský tentokrát s Puccinim příliš nesešel – jako by jeho hudební nastudování postrádalo skladatelův dramatismus, dynamičnost i jeho belcantovou vášnivost.
Liberecký Edgar je odvážnou investicí do dramaturgické objevnosti i do umělecké odpovědnosti celého souboru. Ať tak či tak, obtížnými úkoly umělec roste. Dvě mladé půvabné interpretky jsou pro inscenaci pochopitelně přínosem a pokud si nezlámou křídla (?!), pak na ní získají mnoho zkušeností. Je jen otázka, za jakou cenu.
