Operní soubor libereckého Divadla F. X. Šaldy pokračuje ve svém dramaturgickém záměru, jímž je uvádění u nás téměř neznámých oper, tentokrát Belliniho Náměsíčné (La sonnambula ), která měla premiéru 24. září. V historii českého divadla se tato opera dokonce nikdy nehrála, před sto deseti lety ji uvádělo pražské Nové německé divadlo. Návštěvníci přímých přenosů z Metropolitní opery do kin viděli Náměsíčnou jako součást programu The Met: Live in HD v loňském roce s Natalií Dessay v hlavní roli. I poměrně konzervativní režisérka této inscenace Mary Zimmermann považovala za nutné zarámovat jednoduchý děj opery do nového rámce, v němž se prolínaly zkoušky na operu se životem jejích interpretů.
Liberečtí pojali Belliniho Náměsíčnou jako další část svého cyklu pozapomenutých oper, jehož prvním dílem byl Edgar. Pucciniho raný Edgar, romanticky rozervaný, dobrodružný, dramatický a vedle něho fantazijní Náměsíčná. Obě opery pěvecky velmi náročné, z doby, v níž dominoval operní inscenaci zpěvákův hlas a jeho využití k pěvecké ekvilibristice. Za vedení ředitele Martina Otavy navázal liberecký operní soubor domácí i zahraniční kontakty, vedoucí ke koprodukčním inscenacím – v tomto případě úzce spolupracovali s polským divadlem Opera na Zámku Štětín. První vlaštovkou jejich spolupráce byl již zmíněný Edgar, jehož premiéra se loni konala napřed v Liberci a posléze ve Štětíně, při letošní premiéře Náměsíčné tomu bylo naopak. Libereckou premiéru Náměsíčné dirigoval polský dirigent Warcislaw Kunc (hudebně operu nastudoval spolu se šéfem opery dirigentem Martinem Doubravským ). Zejména na počátku dokázal motivovat k dobrým výkonům i exponované dechy včetně lesních rohů, vedl představení s přehledem a zdálo se, že si s uměleckým ansámblem na jevišti i v orchestřišti dobře rozumí. Jeho vedení se pozorně podřizovali dobře vybraní sólisté, pro které má Martin Otava vysloveně šťastnou ruku. Tentokrát si mimořádně dobře (vyrovnaně, sezpívaně) vedl sbor pod vedením sbormistra Martina Veselého , bylo radost jej poslouchat.
Edgara i Náměsíčnou režíroval Martin Otava se svými stálými spolupracovníky scénografem Jánem Zavarským a s výtvarnicí kostýmů Danou Svobodovou . V Edgarovi dominoval scéně bíle kvetoucí strom, i teď se na jevišti objevil, jen květy se proměnily v modré lesklé kouličky, proložené malými žárovkami. Černá lesklá fólie, nahrazující architekturu, ustoupila na místa bočních šál jeviště a prudké světelné barevné proměny scény i postav na ní byly také variací na inscenaci Edgara. Kostýmy nerespektovaly venkovské prostředí, v němž se odehrává děj, dámy sboru měly průhledné bílé široké klobouky a šaty, připomínající secesi, zatímco oblečení pánů se spíš blížilo současnosti, ne však důsledně. Milovník Elvino byl celý v bílém (současném pánském obleku). Kapitolou samou pro sebe byly svérázné naddimenzované paruky, které svou extravagancí a neupraveností své „nositele“ doslova hyzdily. Nejpůvabnější byl kostým Lisy, laděný i se slušivou parukou do teplé oranžově-rezavé. Premiérová představitelka Lisy, Lívia Obručnik-Vénosová (alternuje s ní Gabriela Kopperová ), průzračně jednoduchý děj poněkud zkomplikovala svým „osobním vkladem“ do inscenace. Ponechala diváky v napjatém očekávání, zda pointou její role (je soupeřkou v lásce náměsíčné Amině, obě milují Elvina) bude to, že vše vsadila na jednu kartu, aby Elvina dohnala ke svatbě a na konci případně dojde k „odmaskování“, a nebo roli ztělesnila v poměrně vysokém stupni pohledného, avšak nepředstíraného těhotenství. Druhá možnost byla pravdou a klobouk dolů před interpretkou, která svou roli zvládla po všech stránkách bez problémů, i před vedením souboru, které zřejmě ponechalo na jejím vlastním rozhodnutí, zda do tohoto interpretačního dobrodružství půjde, nebo ne. V roli Aminy-Náměsíčné vystoupila Olga Jelínková , která veškerou svou energii věnovala zpěvu a po této stránce byla obdivuhodná. Její dobře posazený, pohyblivý, znělý hlas vévodil liberecké premiéře. Pavel Vančura zpíval svým sonorním hlasem Hraběte Rodolfa a jako Elvino se představil Robert Remeselník – o jehož dalším pěveckém zrání, doufám, ještě uslyšíme.
