Liberec – Carmen

Květnovou premiérou operního souboru libereckého divadla F. X. Šaldy byla Bizetova Carmen , režírovaná Václavem Věžníkem ve scéně Martina Víška , v kostýmech Tomáše Kypty a s Františkem Babickým za dirigentským pultem. Zpívalo se ve francouzštině. Již obsah opery, otištěný v divadelním programu, vzbudil mou zvědavost, protože vysvětloval nejen děj opery, ale také charaktery postav a jejich vztahy, dopodrobna popsal, jak má divák tuto inscenaci chápat. Carmen je tu charakterizována jako žena, která není schopna milostného citu a to nejen k Donu José, k němuž ji váže jen její vypočítavost, ale ani k toreadorovi Escamillovi, na němž ji zajímá nejvíc to, že po jeho boku by povýšila na společenském žebříčku.

Scénograf vytvořil pro inscenaci tři základní prostory: první jednání se odbývalo na jakémsi nádvoří, obehnaném kašírovanou zdí a mřížemi, kde vojáci hlídají tabákovou továrnu – zpočátku dovnitř nesměly děti a část sboru, po příchodu továrních dělnic byl však vchod povolen všem. Carmen vstoupila s pomerančem v ruce a loupajíc jej, házela slupky po pánech, zatímco zbylou dužinou zacpala ústa své nepřítelkyni, s níž se později porvala. Carmen jako dryáčnice, které není nic svaté. José vložil květ od ní do kapsičky na prsou a jakoby podvědomými dotyky si jeho přítomnost stále připomínal. V premiérovém obsazení zpívala Carmen začínající mladá zpěvačka Marlene Lichtenberg, pro niž byla tato role velmi obtížná jak po stránce pěvecké, tak po stránce herecké a pohybové. Rafael Alvarez začal Dona Josého zpívat problematicky, avšak již od druhého obrazu se rozezpíval a dokončil svou roli v dobré kondici pěvecké i herecké.

Druhé jednání začalo baletem v jakémsi bezčasí (choreograf Jiří Horák ), teprve pak zapálil pašerák Remendado oheň a následovala hustým dýmem a hořícími pochodněmi naplněná scéna v horách, se dvěma plachtou krytými vozy v pozadí. Ve třetím jednání diváky čekalo prázdné jeviště, jemuž vévodil velký plakát, zvoucí na býčí zápasy. Vlevo umístil scénograf otvíratelný oltářík s obrazem Panny Marie, u něhož se odehrál duet Carmen a Escamilla, vpravo stál kašírovaný roh zdi. V programu jsem se dočetla, že José, ač hluboce zraněn ve svých citech, Carmen nechtěl zabít. Držel v ruce nůž a ona mu nešťastně vběhla do rány.

Zaujala mne postava Micaely v podobě, jakou jí propůjčila hlasově výrazně se lepšící a herecky tvárná Gabriela Kopperová a Escamillo, bezproblémově zazpívaný PavlemVančurou , který, veden zkušenou režisérovou rukou, odvedl kus dobré herecké práce. Právě tak obratně vedl režisér také sbor, který však byl po pěvecké stránce dalek kultivovaného a vypracovaného, vycizelovaného sborového zpěvu (sbormistr Martin Veselý ). Kostýmy Tomáše Kypty byly výstižné (zejména Micaela, Carmen v prvním a ve druhém jednání, Mercedes, ne však Frasquita, Escamillo s výjimkou paruky, kostýmy sboru).

Dirigent František Babický cílevědomě budoval architekturu inscenace, dbal na tempové a výrazové kontrasty, vedl pěvce, sbor a orchestr zkušeně a spolehlivě. Liberecký orchestr se sice jeho vedení ochotně podřídil, hrál však po stránce intonační velmi nevyrovnaně. Obecenstvo přijalo inscenaci s nadšením.

Sdílet článek: