Ústředním tématem třináctého ročníku byla „metamorphosis – proměna“. Toto základní naladění se promítlo i do úvodního festivalového koncertu (Španělský sál Pražského hradu, 19. 7.) jehož námětem byla „Batalla“ – zvukomalebné zobrazení bitevních scén, které se dějinami hudby vine jako červená niť od středověku až do současnosti. Španělský soubor Forma antiqva se ve složení v renesanci a baroku typickém pro profesionální hudebníky – cink, zobcové flétny, barokní housle, barokní violoncello, bicí, barokní kytara, teorba a cembalo (Aarón Zapico , umělecký vedoucí souboru) představil ve Španělském sále ve vynikající formě. Svou programovou „ensaladu“ (hudební všehochuť) pro tuto příležitost sestavil ze skladeb italských, německých a španělských autorů přelomu 16. a 17. století (Andrea Falconieri, Dario Castello, Sebastián Aguilera de Heredia, Giorgio Mainerio, Antonio Valente, Samuel Scheidt, Antonio de Cabezón, Pablo Bruna, Adriano Banchieri, Francisco Correa de Arauxo, Marco Uccellini). Rekonstrukce večerní zábavy vyšších společenských kruhů zapůsobila autenticky přesvědčivě – včetně pro dobu charakteristického využití umění improvizace, založené na španělských a německých tanečních melodiích a jejich variování, které má nekonečné množství hudebně velmi sofistikovaných podob.
„Rozum a cit“ nabyly na festivalovém koncertě, situovaném 25. 7. do Rudolfovy galerie Pražského hradu, podoby suit a koncertů tří pozdně barokních skladatelů, kteří připravili cestu pro proměnu severoněmecké hudby směrem k pozdějšímu „citovému stylu“ (Empindsamer styl) – Georga Philippa Telemanna, Antonia Vivaldiho a Johanna Sebastiana Bacha (u něhož bylo téma metamorfózy přítomno i ve výběru skladby – Koncertu pro sólové cembalo G dur, BWV 973 , jenž je úpravou Vivaldiho Houslového koncertu G dur RV 299). V provedení Akademie für Alte Musik Berlin , jejímž koncertním mistrem je výtečný barokní houslista Georg Kallweit a která tu hrála v historicky odpovídající, komorní sestavě (dvoje housle, viola, violoncello, kontrabas, cembalo), zapůsobila i tato nikoli neznámá hudba svěže a nově – v Telemannově případě díky pečlivě odlišenému národnímu charakteru postav, které představuje jeho Suita pro smyčce a cembalo B dur, TWV 55:B5 (Turci, Švýcaři, Moskvané, Portugalci, Kulhavci a Běžci), v Bachově pátém Braniborském koncertu a Suitě pro flétnu, smyčce a basso continuo h moll, BWV 1067 především díky mistrovskému výkonu dnes už světově proslulé flétnistky Jany Semerádové.
Mezinárodní soubor Compagnie Scapinove , festivalovému publiku známý z uvedení Molièrových Scapinových šibalství v roce 2007, vnesl 1. 8. na scéně Divadla ABC do festivalového programu světovou premiéru svého nového projektu Don Quixote – zpracování Cervantesova románu, v originále zabydleného množstvím postav, pro pouhé tři herce (Bastien Ossart , Julien Cigana a Benjamin Egner ) a rovněž tříčlenný hudební soubor, pozůstávající z houslí (Stanislav Palúch ), flétny (Jana Semerádová ) a cimbálu (Marcel Comendant ). 
Na téměř prázdné scéně, za pomoci několika rekvizit (kopí, bradýřská miska, Sanchova brašna), ve střídmých kostýmech Alžběty Májové a decentním osvětlení, o které se postaral Pierre Perronet , rozehrál miniaturní soubor v režii Bastiena Ossarta tragickou frašku velkého formátu, která se do paměti publika vryla řadou nezapomenutelných momentů – pohybem Dona Quijota a Sancha Pansy krajinou na neviditelném koni a oslu, neobyčejně působivou choreografií scény s větrnými mlýny nebo hudebním doprovodem noční scény, který při veškeré zvukové jemnosti (houkání sovy) evokoval atmosféru stísněnosti a nejistoty, vzbuzené nuceným pobytem v neznámém prostoru, a v neposlední řadě i svým vzorně přednášeným jazykem (hrálo se ve francouzštině, s českými titulky).
Tříčlenný rakouský Ensemble Unicorn (Michael Posch – flétny, Thomas Wimmer – fidula a loutna, Wolfgang Reithofer – zvony, bicí) se ve velkém sále Novoměstské radnice představil pod titulem „Tre fontane“ , s programem, který přesně zapadl do zdejšího gotického interiéru: německou, vlámskou a italskou tvorbou ve stylu ars subtilior, založeném na práci se složitými, rafinovaně propracovanými rytmickými strukturami, které od interpreta vyžadují nejen perfektní techniku hry, nýbrž a zejména schopnost stylově čistě improvizovat, a to nikoli libovolně, nýbrž podle přesně daných pravidel, která lze zvládnout pouze na základě dlouhodobého studia nejen pramenů, nýbrž i dobových traktátů. To všechno zvládl Ensemble Unicorn na vysoké profesionální úrovni, s obdivuhodnou lehkostí a záviděníhodnou brilancí; tento večer patřil k velkým festivalovým zážitkům.
Poslední festivalový koncert, Kouzelný ostrov , zavedl posluchače na Britské ostrovy. Na programu byla příležitostná jevištní a oratorní tvorba Henryho Purcella (The Fairy Queen , The Indian Queen , Dido and Aeneas , The prophetess or The History of Dioclesian , The King Arthur a Pausanias ) a Georga Friedricha Händela (Water Music , Ode for the Birthday of Queen Anne, Acis and Galathea , Solomon , Athalia , Fireworks Music , Theodora a Semele ). 
Collegium Marianum ve velkém obsazení (šestery housle, dvě violy, dvě violoncella, violone, teorba, cembalo, dvě flétny, fagot, dva hoboje, dvě trompety clariny a tympány) hrálo instrumentální čísla pod vedením své umělecké vedoucí Jany Semerádové a Lenky Torgersen (koncertní mistr) energicky, s pro sebe charakteristickou brilancí a vrcholnou elegancí, kterou soubor získal díky svému dlouhodobému, pravidelnému styku s francouzskou hudební kulturou. Vokální čísla byla svěřena dvěma sopranistkám – Polce Olze Pasiecznik a Haně Blažíkové . Přestože se jejich hlasy charakterově liší, v duetech se znamenitě doplňovaly. V sólech působivě vynikla jejich odlišná hlasová barevnost a interpretační originalita, která tyto dvě zpěvačky staví nejen vedle sebe jako stoprocentně rovnocenné partnerky, nýbrž i výrazně kontrastuje s jinými reprezentantkami téhož oboru (árie Semele Myself I shall adore je dobře známá v provedení Cecilie Bartoli – bez zaváhání lze tvrdit, že Olga Pasiecznik brizanci jejího podání zhoubné sebestřednosti na pražském koncertě předčila). Dokonalejší závěr jednoho z umělecky nejvýznamnějších českých hudebních festivalů si lze představit jen stěží; třináctý ročník Letních slavností staré hudby se nad pomyšlení vydařil. Do skončení období dospívání (v anglické terminologii zahajuje třináctka teenagerovský věk) mu zbývá dalších šest let: už teď lze předpokládat, že se vydaří stejně dobře. (mf)
Na druhém večeru LSSH (Míčovna Pražského hradu, 21. 7.) se soubor Forma Antiqua představil v čistě rodinném seskupení Pablo (kytara), Daniel (teorba) a Áaron Zapico (cembalo). Program nazvaný Fandango obsahoval převážně španělskou hudbu (Santiago de Murcía, Diego Ortíz, José Blasco de Nebra, včetně „naturalizovaného“ Domenica Scarlattiho), zazněly však i kousky od G. G. Kapsbergera nebo J. C. F. Fischera. Dramaturgie byla postavena téměř výhradně na variačních skladbách (fandango, folia, passacaglia ad.) sdružených do několika vnitřně propojených skupinek. Zcela přirozeným způsobem tak vznikl prostor pro improvizaci, zdobení a pestré střídání jednotlivých nástrojů, které si posluchači mohli opravdu do sytosti proposlouchat a prohlédnout. Ačkoliv byl repertoár dobře připravený a hra trojice mladíků z Asturie technicky spolehlivá a efektní, přesto z ní neprýštilo tolik energie, strhující bezprostřednosti a virtuozity, kolik bychom (při tolika variacích na čtyřtaktové fráze s několika málo kadencemi) očekávali. Snad za to mohlo pražské deštivé počastí, alespoň dva odlišné sólové tokátové kousky navíc by však nepochybně celkový dojem zvýšily. Publikum však ocenilo netradiční hudební nabídku i nápaditou interpretaci a vyžádalo si na španělských umělcích ještě dva přídavky.
Páteční večer 27. 7. Cansó de la crozada v anežském klášteře patřil trubadúrským písním v podání Hany Blažíkové a Barbory Sojkové . Zařazení koncertu do letošních LSSH bylo nesporně dobrým krokem, vždyť hudba středověku je v profesionálním podání slyšet na našich koncertních pódiích velmi zřídka. Příprava repertoáru a interpretační vklad je zde zásadní, a to nejen proto, že křižácké písně – z nichž byl program částečně sestaven – zněly ve své době spíše z mužských úst, ale málokteré se dochovaly se svými původními melodiemi, jednoznačným rytmickým zápisem, nemluvě o podobě doprovodu.
Hana Blažíková a Barbora Sojková tak navazují na novodobou interpretační tradici této hudby a zároveň se obracejí i k původním pramenům, skladby rekonstruují, doplňují a především jim dokážou vdechnout opět život. Obě vládnou sladkými sopránovými hlasy, podobnými, a přesto odlišnými, což umožňuje dokonalé souznění v unisonu i odlišení výrazová. V jejich interpretaci písní Marcabruna, Jaufré Rudela a dalších trubadúrů se mimo jiné odráží také zkušenost ze souboru Tiburtina a s chorálním repertoárem – pečlivě modelované fráze, ozdoby, cit pro plynutí textu, ale také celkový klid. V kombinaci s něžným zvukem gotických harf a psalteria vytváří jejich zpěv jedinečné kouzlo, jemuž jen málokdo odolá.
Další dramaturgické zpestření letošních LSSH představoval bezesporu koncert 30. 7. v trojském zámečku. Za kořeny fada nás zavedla trojice portugalských umělců Ana Quintans (soprán), Ricardo Rocha (portugalská kytara) a Marcos Magalhães (cembalo a vedoucí ansámblu). Kdo si portugalské fado spojuje se zádumčivými písněmi v mollových tóninách s doprovodem kytary, dělá dobře, neboť to je skutečně dnes převažující podoba, k jaké se fado během 19. a 20. století vypracovalo a jaké se zjeveně líbí i turistům, kteří na cestách v globalizovaném světě chtějí poznávat něco odlišného, původního. Program večera chtěl tuto tradici zjevně podpořit a nabídl pomyslné i skutečné kořeny fada, repertoár byl totiž sestaven převážně z děl portugalských autorů pozdního 18. a 19. století. Žánrově čerpal z dobového písňového repertoáru (canzonet a modinhas), tu více klasicistního, jindy spíše biedermayerovského střihu, autorů jako Antonio José de Rego, José Mauricio, Marcos Antonio Portugal nebo Raphael Coelho Machado. Starší vrstvy repertoáru zastupovaly především sólové skladby na cembalo (Carlos de Seixas). Ana Quintans suverénně zaplnila svým sytým sopránem celý velký sál zámečku a s elegantní směsí lehkosti a tesknoty přednesla třináct písní o lásce zhrzené, klamavé, spalující, marné, bojující, ale i šťastné. Velký zájem publika vzbudil Ricardo Rocha, který nejen své sólové kousky (například tance a tokátu od Antonia da Silva Leite), ale i všechny doprovody hrál bravurně a zpaměti. Zvuk portugalské kytary (dvanáctistrunné), jenž vydatně přispívá k celkovému charakteru repertoáru, je útlejší, kovovější, než u obvyklé „španělky“, což je ale dáno i hrou plektrem. Kombinace s cembalem v některých kusech z 19. století je však poněkud problematická, témbry se slévají a repetované trsání v akordech připomíná spíše zvuk orchestrionu – kladívkový klavír nebo pouze kytara by skladbám prospěly více. Sentimentální půvab skladeb tím ovšem nijak zásadně dotčen nebyl, a tak publikum odcházelo zcela spokojené.
