úterý, 28. červenec 2015

Letní slavnosti staré hudby 2015: “consort” třikrát jinak

Napsal(a) 

La Violetta La Violetta

V anglické hudební terminologii 16. a 17. století se výraz “consort” používal jako všobecné označení pro komorní ansámbly; dnes se pod ním rozumí téměř výlučně soubor viol da gamba. Ze členů různých nástrojových rodin pozůstává takzvaný “broken consort”, který v době, o které je tu řeč, sdružoval zejména profesionální hudebníky – zatímco vzdělaní amatéři z vyšších kruhů dávali zásadně přednost kombinacím instrumentů, náležejících k jediné rodině. Proč tomu tak bylo, pochopí každý, kdo měl někdy příležitost vychutnat jedinečnost souzvuku tří základních nástrojových velikostí souboru viol da gamba (altu, tenoru a basu) a rafinovanost lineárního myšlení autorů pro tento typ consortu určených skladeb, ve kterých se ideálně pojí až sedm nástrojů – i sem se promítal dobový pohled na hudbu jako nejen ušlechtilou zábavu, ale i vědeckou disciplinu blízkou matematice a dalším přírodním vědám.  Pokud by posluchač z tohoto pohledu posuzoval festivalový koncert souboru La Violetta (“Laura”, Míčovna Pražského hradu, 16. 7.), jehož uměleckou vedoucí je hráčka na violu da gamba Paulina van Laarhoven a členy další tři gambisté (Joshua Cheatham, Catherine Bahn a Heidi Gröger), trombonista Simen van Mechelen a loutnista a theorbista Karl Nylhin, nutně by měl pocit, že La Violetta se interpretačně pohybuje někde uprostřed mezi světem vznešeným a profánním. “Cílovou skupinou” madrigalů, které měla La Violette na programu a jež na přelomu renesance a raného baroka psali Luca Marenzio, Orlando di Lasso, Giacomo Finetti, Giaches de Wert, Francersco Manara, Giovanni Pierluigi da Palestrina, Giovanni Felice Sances, Cipriano de Rore a Claudio Monteverdi, byly dvory a intelektuálové kolem nich; pokud se prováděly instrumentálně, pak vyzněly nejlépe v provedení jedinou nástrojovou rodinou – violami da gamba (případně jim příbuznou loutnou), zobcovými, nebo příčnými flétnami. Doplnění o trombon bylo na koncertě ansámblu La Violetta spíš zajímavé,  než že by sem vneslo nějakou zásadně novou kvalitu.  Kouzlo, kterým na pražské publikum zapůsobil renesanční a raně barokní repertoár v provedení britských souborů Fretwork a Phantasm (violy da gamba), či nizozemského Amsterdam Loeki Stardust Quartet (zobcové flétny), tentokrát – přestože šlo o koncert nade vši pochybnost interpretačně mimořádně kvalitní - zafungovalo jen částečně.

Luanda Siqueira, foto Petra Hajská Luanda Siqueirafoto: Petra Hajská
Iberoamerické Glossarium (“La Luna”, Trojský zámek, 20. 7.) se vyhraněně hlásí k typu “broken consort” – jeho repertoár i obsazení jsou čistě profánní: zpěv (skvělá brazilská sopranistka Luanda Siqueira), cink, perská zobcová flétna ney, klarinety (Španěl či Bask Juan Ullibarri), barokní housle (Katalánka Adriana Alcaide), viola da gamba (Argentinka Luciana Elizondo), kytary a bicí nástroje (umělecký vedoucí souboru, Argentinec Quito Gato). Repertoár sahající od folkloru, anonymních písní, zaznamenaných v několik set let starých zpěvnících, či novějších, zkomponovaných na Lorcovy texty, přes autory renesanční (Manuel Machado, Francisco Guerrero, Juan García de Zéspedes, Juan Vasquez), až po klasiky přelomu 19. a 20. století (Enrique Granados, Heitor Villa-Lobos) a soudobé autory (Caetano Veloso, Raúl Carnota, Egberto  Gismonti, Chico Buarquze, Simon Diaz, Atahualpa Yupanqui, Silvio Caldas, Alberto Dias). Úzkostlivě přísný kritik by tu mohl namítnout, že by na festivalu, zaměřeném na starou hudbu, němělo docházet k tak volnému mísení hudby a stylů nejrůznějších dob. Možná – ve vlastními tradicemi žijící iberoamerické hudbě ale všechno stylově souvisí se vším – staré přirozeně prostupuje a ovlivňuje nové. Výsledný dojem z tohoto večera nelze označit jinak, než jako strhující.

Luanda Siqueira a Glossarium, foto Petra Hajská Luanda Siqueira a Glossariumfoto: Petra Hajská

Stejně nezapomenutelně zapůsobilo vystoupení u nás už z Letních slavností staré hudby známého německého souboru Les cornets noirs (Černé cinky; “Magdalena”, 22. 7.) Cinkenisté Bork-Frithjof Smith a Gebhard David dokázali ve svůj prospěch znamenitě využít dlouhý dozvuk kostela sv. Šimona a Judy, který působí problémy zejména pokud hudebnící používají výhradně podium v kněžišti. Echové skladby hráli společně (na opačných stranách pódia, nebo obráceni k sobě střídavě čelem a zády) i rozděleně (současně na pódiu a kůru, za dveřmi, na protějších stranách kůru). Nabídli dokonce – spolu s varhaníkem Johannesem Stroblem - vzácnou možnost představit si, jak zněla hudba z kůru kostela sv. Šimona a Judy před několika sty lety v době jeho největší slávy jako významného pražského kulturního centra, které bylo repertoárově a interpretačně na stejně vysoké úrovni, jako křižovnický chrám, nebo katedrála sv. Víta: pokud se hraje na kůru, je zdejší akustika skvělá. Program koncertu byl podobný, jako v případě vystoupení ansámblu La Violetta – repertoár určený pro nobilitu, velká i méně známá jména přelomu renesance a baroka: Lodovico Grossi da Viadana, Tarquinio Merula, Giovanni Battista Riccio, Benedetto Re, Orlando di Lasso, Johann Vierdanck, Dario Castello, Niccolo Corradini, Girolamo Frescobaldi, Giovanni Paolo Cima, Erasmus Widmann, Maurizio Cazzati. Ačkoliv se technicky jedná o broken consort – čtvrtým členem souboru je gambista a violoncellista Patrick Sepec - působí Les Cornets noirs působí víc jako soubor nástrojů jediné rodiny.

Les cornets noirs, foto Anna Chlumská Les cornets noirsfoto: Anna Chlumská

Těžištěm večera bylo zvukově kompaktní vystoupení obou cinkenistů; zbývající dva členové ansámblu poskytovali jejich hře nenápadnou harmonickou oporu. Výrazněji se projevili jen ve svých sólových číslech (mj. anonymní varhanní Intonatio primi toni, a Lassovo zpracování písně Susanne un jour s diminucemi, které k němu vypracoval raně barokní skladatel Bartolomé de Selva y Salaverde, v provedení na violu da gamba). Cink patří k nejtíž zvládnutelným dechovým hudebním nástrojům  (je známo, že Benvenuto Cellini získal místo u papežského dvora nikoli kvůli svému výtvarnému nadání, nýbrž díky své mistrovské hře na cink), býval přirovnáván k lidskému hlasu. Ověřit si pravdivost tohoto tvrzení bylo možné právě na tomto festivalovém koncertě – Bork-Frithjof Smith a Gebhard David vládnou nejen dokonalou technikou, ale i schopností probudit v posluchači skutečný cit. Zážitek to byl zcela mimořádný - nebylo divu, že početné publikum opouštělo kostel sv. Šimona a Judy jen zvolna a nerado.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.