Letní slavnosti staré hudby, pořádané v Praze Collegiem Marianem, se podobají šňůrám, na kterých jsou navlečené nepravidelně tvarované barokní perly. Jejich hodnota rok od roku stoupá; to, čím nejvíce přitahují publikum je neobvyklost jejich programů, spojená s vysokou interpretační kvalitou. Letošní ročník se konal ve dnech 22. července až 8. srpna pod titulem Zrození virtuozity . Většině našeho publika zcela neznámého barokního virtuosa představil hned první festivalový koncert: „Boemo furioso“ František Jiránek (1698 – 1778), který působil v Praze a Drážďanech a jehož dílo se z hlubin hudebně historického zapomnění vynořilo teprve nedávno díky zájmu muzikologa Václava Kapsy o kapelu hraběte Václava Morzina a její hudebníky, byl houslistou tartiniovského střihu, jehož učitelem byl Morzinův „maestro di musica in Italia“ Antonio Vivaldi. Jiránek však nebyl pouhým Vivaldiho klonem – měl svůj velmi osobitý a vyhraněný kompoziční styl. Dokazují to jeho sinfonie a koncerty pro fagot, příčnou flétnu a housle, které v provedení Collegia Mariana a tří vynikajících sólistů, flétnistky Jany Semerádové , fagotisty Sergia Azzoliniho a houslistky Mariny Kataržnovy zazněly v Rudolfinu – konfrontace s Vivaldiho Koncertem pro flétnu, fagot a smyčce, RV 104, který koncert uzavřel, Jiránkovi rozhodně neublížila. Zcela jiný typ virtuozity reprezentoval 24. července v Břevnovském klášteře program „Clavis ad cor meum“. Maďarský specialista na hru na historické klávesové nástroje Miklos Spányi tu představil svůj klavichord – kopii nástroje, postaveného kolem roku 1750, která se vyznačuje krásným, kupodivu nosným zvukem. Klavichord se těšil značné oblibě až do prvních desetiletí 19. století: ve školních světnicích ho mívali kantoři, v komnatách aristokratičtí nespavci, kteří jeho zvukem rozptylovali služebnictvo, v kajutách námořní kapitáni; jako ideální klávesový nástroj „pro školu a dům“ se díky své skladnosti a tónové měkkosti jeví i dnes. Miklos Spányi ho předvedl z jiné strany – jako virtuózní nástroj par excellence. Zvolil si k tomu interpretačně obtížný dobový repertoár: skladby Jiřího Antonína Bendy, Carla Philippa Emanuela Bacha (který se pravděpodobně nejvíce zasloužil o propagaci klavichordu) a kompozičně už k ranému romantismu mířícího Friedricha Wilhelma Rusta.
Zatímco první i druhý festivalový koncert byly zrcadly virtuozity 18. století, třetí koncert, „Fantasias y glosas“ (Trojský zámek, 24. července) byl dokladem virtuozity sice dnešní, avšak vycházející zejména z renesančních tradic. Uměleckým vedoucím španělského souboru 
Accademia del Piacere je gambista Fahmi Alqhai , který je syrsko-palestinského původu. Na projevu jeho i druhého gambisty, Rami Alquhaie , je to znát – a protože Španělsko mělo k arabským zemím vždy hodně blízko, Enrique Solinis (barokní kytara, vihuela) a Alberto Martinez Molina (cembalo) jsou pro ně dobrými partnery. Program byl sestaven ze skladeb Pedra Guerrera, Antonia a Hernanda de Cabezón, Jacquese Arcadelta (v úpravě Diega Ortize), Josquina des Prez, Cristóbala de Morales, Gaspara Sanze a Bartoloméa de Selva y Salaverde. Ve středověké literatuře se pod glosou rozuměla poznámka na okraji nebo uvnitř textu, která měla blíže objasnit význam nesnadno pochopitelné pasáže či slova; v dnešním slova smyslu jde o polemický komentář, věnovaný jednomu základnímu tématu. Hudební glosa může být jedním i druhým. S pomocí dobového vokabuláře melodických výplní a ozdob rozvíjí většinou jednoduché krátké téma, které by samo o sobě nestačilo upoutat posluchače na víc než několik minut – zatímco glosa může zaujmout jeho pozornost po dobu téměř nekonečnou. Na podobném principu jsou založeny i renesanční a raně barokní diferencías a fantasie. Pokud se chce o variace tohoto typu pokusit někdo dnes, musí mít široké znalosti dobové interpretační praxe. Fahmi Alqhai její taje zjevně zvládl na jedničku – dokazují to jak jeho úpravy většiny v programu uvedených kompozic, tak vlastní zpracování Folias (jedna z nejslavnějších renesančních „putujících“ melodií), Marionas a Canarios, které převzal z raně barokní Instrucción de de música (Zaragoza 1674). Všechny jeho improvizace jsou stylově přesné a působí naprosto přirozeně; totéž platilo i o závěrečném přídavku, který se nesl v autentickém flamencovém duchu. Podobný charakter jako tento večer měl i pátý festivalový koncert, „Umění diminucí“ (Anežský klášter, 29. července), na kterém vystoupil světově proslulý americký cinkenista Bruce Dickey , tentokrát jako člen souboru La Violetta (cink, cembalo, viola da gamba, na kterou hraje umělecká vedoucí ansámblu Paulina van Laarhoven ). Výběr skladeb se orientoval především na Itálii a Španělsko (Girolamo Frescobaldi, Tarquinio Merula, Giovanni Paolo Cima, Diego Ortiz, Giovanni Picchi, Giovanni Pierluigi da Palestrina, Cipriano de Rore, Luigi Rossi, Gioseffo Guami) a frankovlámské autory (Josquin des Prez, Pierre Sandrin, Orlando di Lasso). Interpreti při jejich provedení využili celou škálu svého improvizačního mistrovství; jiným způsobem než Accademia del Piacere, nicméně stejně pozoruhodně a přesvědčivě (za zvláštní zmínku tu stojí Dickeyho brilantní hra a schopnost vytváření echových efektů).
Čtvrtý koncert, „Violino virtuoso“ (Refektář kláštera dominikánů, 28. července) posunul festival znova kupředu – soubor Harmonie Universelle na něm ve složení dvoje housle, violone a cembalo nebo varhany prezentoval pod vedením Floriana Deutera sérii 
skladeb tří velkých postav středoevropského raného baroka: Johanna Heinricha Schmelzera, Ignaze Franze von Biber, a Georga Muffata. Všichni měli hodně společného s českými zeměmi – Schmelzer zemřel v Praze, Biber pocházel ze Stráže pod Ralskem (domácí hudební establishment se k němu však nechtěl znát ani v roce 2004, kdy si hnutí za starou hudbu po celém světě připomínalo jeho dvojité velké výročí – zůstal pro něj pouhým českým Němcem), Muffat v Praze v roce 1677 napsal jednu z nejkrásnějších raně barokních houslových sonát, která na tomto večeru rovněž zazněla. Stejného typu bylo i „Sólo pro krále“ (Břevnovský klášter, 4. srpna), lépe řečeno sólo pro Janu Semerádovou a cembalistku Barbaru Marii Willi , které s velkým šarmem a hráčským mistrovstvím uvedly posluchače prostřednictvím hudby i dobových textů ke dvoru Bedřicha II. Velikého a mezi jeho hudebníky – počínaje Johannem Sebastianem Bachem a jeho syny Carlem Philippem Emanuelem a Wilhelmem Friedemannem, přes Jiřího Antonína Bendu a znamenitého flétnistu Johanna Joachima Quantze, až po Johanna Philippa Kirnbergera – významného hudebního teoretika a velkého obdivovatele Johanna Sebastiana Bacha. Výborným hudebníkem musel být i sám král – napovídají to jak vzpomínky současníků, tak i skladby, které v jeho palácích vznikaly pro jeho milovaný nástroj, příčnou flétnu. Vybrat mezi letošními festivalovými koncerty ten nejlepší bylo i letos nemožné; také „berlínský“ večer patřil k těm, ke kterým se posluchači budou ve vzpomínkách často vracet.
Festival skončil stejně velkolepě, jako začal – představením v někdejším klášterním kostele irských františkánů, nedávno proměněném v muzikálové divadlo Hybernia. „Cesta po Evropě“ pobídla diváky k baroknímu baletnímu putování čtyřmi evropskými zeměmi, zprostředkovanému výtečným francouzským tanečním ansámblem La Compagnie l’eventail a Collegiem 1704 , řízeným Václavem Luksem . Scéna Marie-Geneviève Massé a Jeana-Marie Abplanalpa byla navržená jednoduše – vpravo několik židlí a křesel, vlevo místo pro hudebníky, vzadu uprostřed scény umístěný vchod na jeviště, lemovaný závěsem. Molinový horizont vchodu někdy naznačoval vodní hladinu a její pohyb, jindy rozostřoval to, co se dělo za ním; v posledním dějství ho nahradil v okrových tónech laděný pohled na benátský Canal Grande. První obraz, Francie Krále Slunce, vycházel z původní choreografie tanečního mistra Louise-Guillauma Pécoura k opeře-baletu Les fetes venetiennes Andrého Campry, kterou choreografka Marie-Geneviève Massé využila k vykreslení dění v tanečním sále patřícím vévodkyni z Orléansu, která připravuje slavnost pro dvůr svého manžela, Leopolda I. Lotrinského. Hudba k následujícímu obrazu Drama v Anglii byla vybrána z Purcellovy semi-opery The Prophetess, or the History of Dioclesian ; typicky anglická, přirozená elegance tanců a kostýmů, jejichž autorem byl Olivier Bériot, výrazně kontrastovala s pohybovou strojeností 
dvorského prostředí prvního dějství. Třetí dějství (Německá nostalgie) bylo pojednáno jako několikanásobný dialog – hudby a tance, hudebních nástrojů v sonátě pro dvoje housle a basso continuo Johanna Rosenmüllera, i dvou různých kultur: Rosenmüller působil řadu let v Itálii a konec života strávil ve Wolfenbüttelu, kde se tato část baletu odehrávala. V posledním obraze, Karnevalu v Benátkách, se gagy pulcinell a harlekýnek prolínaly s důstojně tančenými výstupy princezny a rytíře, za doprovodu tónů Vivaldiho Koncertu pro loutnu, violu d’amore a smyčce , RV 540, a jeho Tria pro loutnu, housle a basso continuo , RV 85. Stejně jako v minulých ročnících Letních slavností staré hudby odcházeli diváci závěrečného programu po jeho skončení neradi – a zároveň už i v očekávání toho, co jim v příštím roce nabídne dvanáctý festivalový ročník. (mf)
La Famosa Cantatrice – Il Canto d’Orfeo
Dva koncerty LSSH byly věnovány italské vokální hudbě raného baroka. Na prvním (2. 8. Martinický palác) vystoupila polská sopranistka Maria Skiba , kterou doprovázel německý cembalista Gerd Amelung . Program byl sestaven především z monodických kusů v recitativním stylu od Francesky a Giulia Cacciniů, Barbary Strozzi a Sigismonda d’India, které doplnilo několik málo canzonet a dvojice instrumentálních skladeb pro cembalo. Maria Skiba zdůraznila virtuózní aspekt těchto kompozic a v souladu s dobovou praxí jednotlivé skladby citlivě a efektně dozdobila. Její objemově nevelký, ale jasný a pohyblivý soprán je k virtuózním skladbám dobře disponován. Barokní repertoár však nestojí jen na ornamentice, ale vyžaduje také mimořádný vklad výrazový. V této rovině bychom uvítali větší ponor do textu a dramatičtější přednes, hru s témbry, dynamikou apod. Umělci si však přesto získali sympatie publika svým milým projevem a neplánovanými mluvenými vstupy vysvětlujícími některé praktické a estetické otázky nastudovaných kompozic.
Druhý koncert (5. 8., Letohrádek Hvězda) připravil belgický tenorista Jan van Elsacker , Thomas Boysen (theorba, barokní kytara) a Bart Rodyns (cembalo/varhanní pozitiv). Výběr skladeb byl pestřejší co do autorů i forem; vedle dlouhého Orfeova lamenta od Sigismonda d’India byly zařazeny i passacaglie a canzonety od Frescobaldiho, Luigi Rossiho nebo Felice Sancese. Jan van Elsacker disponuje barevným a tvárným tenorem, který v daném repertoáru bohatě zúročil. Technická jistota se pojila s dramatickým projevem – kontakt s publikem byl o to větší, že většina skladeb byla přednášena zpaměti. K dokonalosti chyběly snad jen pečlivější výslovnost italštiny a strukturování delších recitativních skladeb. Z obou instrumentalistů získal změnami v programu (onemocněl theorbista Thor Harald Johnson) větší prostor Thomas Boysen, který svou neokázalou a přesto virtuózní hrou přispěl k vysoké úrovni celého večera. Milým překvapením byl přídavek v podobě oblíbené Calestaniho písně Damigella tutta bella , kdy rovněž zazpívala manželka pana Elsackera a na zobcovou flétnu zahrála Jana Semerádová .