čtvrtek, 13. prosinec 2007

Letní slavnosti staré hudby 2007

Napsal(a) 

Letní slavnosti staré hudby 2007 Letní slavnosti staré hudby 2007

Bouře

Několik festivalových pořadů vzniklo na základě dlouhodobé spolupráce Collegia Mariana s pražským Francouzským institutem a Festivalem de Sablé. Pod název "Bouře" se při zahajovacím koncertě (14. 7.; Kongresový sál České národní banky) skryl ansámbl Les basses réunies ("Spojené basy"), který tvoří violoncellisté Bruno Cocset (umělecký vedoucí souboru) a Mathurin Matharel, cembalista Bertrand Cuiller a barokní kytaristka Monica Pustilnik. S výjimkou Bachova Italského koncertu, BWV 971 a La Livri - Rameauovy virtuózní cembalové úpravy jedné ze skladeb vlastní sbírky Pieces de clavecin en concerts (1741) byl program sestaven z u nás málo známých violoncellových skladeb Antonia Vivaldiho a jeho mladšího současníka, skvělého violoncellisty Jeana Barriéra. Jak Vivaldiho, tak Barriérovy kompozice kladou na interprety značné nároky; Bruno Cocset i Mathurin Matharel, který s výjimkou jedné z Barriérových dvou sonát, psané pro dvě violoncella, zůstával jako člen skupiny basso continuo poněkud v pozadí, se jich zhostili vynikajícím způsobem jak co do čistě technické stránky hry, tak výrazu. (mf)

Violino virtuoso

Mimořádný zážitek nabídl druhý koncert LSSH (15. 7.), pořádaný v Tereziánském sále břevnovského kláštera, na němž vystoupili dva mladí italští umělci - houslista Riccardo Minasi a cembalistka Giulia Nuti - oba patřící mezi výrazné osobnosti staré hudby v Itálii. Návštěvníci měli vzácnou možnost slyšet repertoár od pozdní renesance až po Mozarta ve stylové a strhující interpretaci. Jako skutečný virtuos si Minasi publikum získává nejen technickou bravurou, ale i zpěvným tónem. Mezi charakteristické rysy jeho hry patří důraz na dokonalá pianissima (a tím i přirozené kontrasty neforsírovaného zvuku v silné dynamice) a rovné tóny i v pomalých větách, velmi umně a jemně rozechvěné. Těžiště programu tvořila Veraciniho sonáta plná houslové akrobacie, ale přitom stále ještě navazující na nejlepší tradice italské kantabilní školy. Jako protipól Veraciniho, kterého Minasi hrál zpaměti, zazněla pražská sonáta Georga Muffata, kde houslista předvedl své umění barokní rétoriky - chybělo opravdu málo, aby skladbě mohla být podkládána slova. Bachova Sonáta G dur (BWV 1019) a stejně tak Sonáta B dur, KV 454 , W. A. Mozarta přinesly i větší prostor pro Giulii Nuti, jejíž skvělý výkon je potřeba ocenit i vzhledem ke střídání nástroje (na Mozarta přesedla ke kladívkovému klavíru). Výborný dramaturgický tah představovala i volba prvního přídavku, jíž se stal slavný Palestrinův madrigal Vestiva colli v úpravě od Francesca Rognoniho. Závratné diminuce publikum ale ještě více rozehřály, takže oba umělci museli přidávat ještě jednou a sál zklidnili až sicilianou z Bachovy čtvrté Sonáty pro housle a continuo . (mn)

Beata Sirena

Na třetím koncertě LSSH (17. 7., zámek Troja) vystoupil světoznámý kontratenorista Gérard Lesne společně s cembalistkou Blandine Rannou. Recitál byl tematicky koncipován jako pohled na sbližování francouzské a italské hudby v době vrcholného baroka. S výjimkou árie Ferma il corso od André Campry byla všechna vokální čísla vybrána z děl italských skladatelů, kteří působili (kratší či delší dobu) v Paříži. Jednotlivé autorské bloky oddělovaly clavecinové skladby od Francoise Couperina, tedy skladatele, který - podobně jako Campra - ve své tvorbě na italskou hudbu vědomě reagoval. Přestože tato dramaturgie nabízela zajímavá srovnání a zejména pro poučené publikum také materiál k přemýšlení, z uměleckého hlediska nabídly drobné arietty Teobalda Gattiho či Paola Lorenzaniho jen lehké osvěžení. Výrazný zážitek přineslo až Lamento della Vergine od málo známé, ale pozoruhodné skladatelky Antonie Bembo (1643-1715). Zde měl zpěvák možnost pracovat s delší, dramaticky pojatou plochou, což výborně využil a nehledě na červencové horko, vtáhl posluchače do pašijového příběhu. Osobně se domnívám, že pan Lesne leccos ze svého umění posluchačům tohoto večera nechtěně zatajil a na vině byla v neposlední řadě akustika sálu. S oblibou používané dynamické kontrasty a vylehčené fráze měly (spolu s hutným cembalem) v tomto prostoru až příliš často za následek pohlcení tónu. Publiku to ale většinou nevadilo a ocenilo kultivovanost pěvcova projevu a poezii, s níž skladby tlumočil. Bouřlivým potleskem si vyžádalo přídavek a Händlova árie Ombra mai fu se tak stala skutečným vrcholem večera. Krásným zážitkem byla hra cembalistky Blandine Rannou, která zahrála vybrané skladby z Couperinovy první knihy Pieces de Clavecin s virtuozitou i smyslem pro programní obsah. (mn)

Dobytí Parnasu

Dva dramaturgicky neobyčejně působivé programy přivezly do Prahy soubory Echo du Danube a Les Cornets noirs. Vídeňský ansámbl Echo du Danube (Martin Jopp - housle, Johanna Seitz - harfa, Michael Dücker - loutna, Rainer Johannsen - dulcián a umělecký vedoucí Christian Zincke - viola da gamba) představil 19. 7. v České národní bance repertoár, který se kolem roku 1660 provozoval na dvorech středního Německa, a dochoval se ve Wolfenbüttelu ve sborníku Partiturbuch Ludwig nazvaném podle wolfenbüttelského a gotského dvorního kapelníka Jacoba Ludwiga, který ho sestavil pro jednoho ze svých zaměstnavatelů jako dárek k narozeninám. Vedle vídeňských autorů (Antonio Bertali, Johann Heinrich Schmelzer) obsahuje Partiturbuch tvorbu skladatelů, kteří žili a působili na německých dvorech - Adam Drese (Výmar), Johann Michael Nicolai, v Čechách narozený Samuel Capricornus a Philipp Friedrich Böddecker (Stuttgart), Christian Herwich a Andreas Oswald. Vzhledem k blízkosti Vídně (a někdejšímu postavení českého království jako součásti rakouského impéria) zná domácí posluchač především tamní autory, jejichž skladby se dochovaly i v českých sbírkách. Ostatní jména z repertoáru Echo du Danube jsou pro něj, s výjimkou Capricorna, neznámá. O to zajímavější bylo poslechnout si a porovnat tvorbu německých a vídeňských skladatelů a uvědomit si, že mezi nimi není žádný kvalitativní rozdíl (zejména pokud je uslyší v tak vzorném provedení, jaké předvedlo Echo du Danube); totéž si lze ostatně ověřit při pozorném poslechu repertoáru kroměřížské hudební sbírky, který vedle vídeňské tvorby zahrnoval i díla autorů, pocházejících z českých zemí (Vejvanovský, Biber). (mf)

Bajky

20. 7. mělo festivalové publikum jedinečnou příležitost poslechnout si na jevišti pražského Divadla ABC výběr z La Fontainových bajek, proložených cembalovými skladbami Francoise Couperina, které přednesla Armelie Roux; jejím partnerem byl Jean-Denis Monory, herec a režisér představení v jediné osobě. Monoryho "divadlo jednoho herce" přeneslo diváka o několik století zpět - do imaginárního (a přece jen v pozadí zřetelně cítěného) prostředí francouzských salonů sklonku 17. století, jejichž majitelé s oblibou četli a poslouchali La Fontainova přebásnění Ezopových bajek, přestože jejich kritický náboj mířil do jejich vlastních řad. Texty, které moderním českým recitátorům, inklinujícím k suchému, civilnímu (nebo naopak až příliš nadnesenému) projevu, dělávají potíže, proměnil Monory v kaskády

lahodně znějících slov, proložených a spojovaných vysoce stylizovanými a přesto úspornými barokními gesty. (mf)

Amor Celeste & Amore Terrenal

Mezi mnohé zásluhy LSSH patří i pravidelné uvádění španělské hudby. Letos se dostalo na velmi zajímavý repertoár barokních tonos z přelomu 17. a 18. století autorů jako Sebastián Duron, Juan Francisco de Navas, Francisco Valls ad. Formálně tono představuje zpravidla rozlehlejší píseň nebo árii s refrénem, někdy i kantátu, ale zpravidla bez recitativů. Patnáct tonos, duchovní i světské, nabídla na svém koncertě na zámku v Dobříši (22. 7.) dvojice mladých španělských umělců, Marta Infante a Manuel Villas, kteří přesně stejný program také nedávno natočili na CD (label Enchiriadis). To se pozitivně odrazilo v suverenitě projevu, souhře a hloubce výrazu. Marta Infante působivě přednášela a odstiňovala jednotlivé písně i strofy a nabídla tak velmi živý obraz tohoto repertoáru. Hlas paní Infante je předurčen k skladbám dramatických kvalit - její mezzosoprán má sytou barvu různých témbrových valérů, nosnost i ohebnost. Méně vhodné je - zvláště v starším repertoáru - poněkud silnější vibrato a slyšitelné glissované zabíraní hrudního rejstříku. Obojí ale v druhé půli koncertu ustoupilo a zároveň paní Infante předvedla i krásná měkká pianissima - nadšené publikum si proto také vyžádalo ještě dva přídavky. Zpěvačku velmi citlivě doprovázel Manuel Villas na španělskou barokní harfu, který své umění představil i ve třech sólových skladbách, vesměs půvabných variacích, u nichž bylo možno želet pouze jejich krátkost. (mn)

Dáma s hranostajem

Polský soubor Cracovia Danza se na Letních slavnostech staré hudby před časem představil se "hrou v šachy"; tentokrát uvedl v Divadle ABC (23. 7.) hudební a taneční pásmo, inspirované portrétem Cecilie Gallerani od Leonarda da Vinci, který je od konce 18. století v Krakově v majetku rodu Czartoryskich. Děj je rozdělen do několika částí, ve kterých se rozehrává milostný vztah Cecilie a milánského vévody Lodovica Sforzy, jeho svatba s Beatricí d0˜Este, a rekonstrukce dobového baletu Il paradiso , ke kterému Leonardo da Vinci roku 1490 navrhl výpravu a kostýmy. V současnosti mohlo být bohatství renesanční Itálie naznačeno jen několika kusy nábytku - podstatně větší péče byla přirozeně věnována kostýmům (Martine Pichon, Monika Polak-Lusczynska). Zbytek jevištního prostoru byl vymezen pro hudebníky (polský soubor dobových nástrojů Ars cantus, vedený Tomaszem Dobranskim - kvalitativní krok kupředu v porovnání se "šachy", které využívaly reprodukovanou hudbu) a tanečníky. Tak jako v "šachách" byl charakter celého představení spíš než právě italský polský (včetně užití tanečních prvků, typických pro polský folklor). Romana Agnel, umělecká vedoucí a choreografka souboru Cracovia Danza ho však spolu s režisérem Pawlem Winsczykem připravila se vzletem i půvabem - jako jednu z každoročních okouzlujících podívaných, které by i v budoucnu měly mít ve festivalovém dění své významné místo. (mf)

Viaggio musicale

Kroměřížská sbírka obsahuje i množství italské hudby - s repertoárem tohoto druhu se na festivalu představil v Německu působící soubor Les cornets noirs (Černé cinky; kostel sv. Havla, 26. 7.). I dnes se občas lze setkat s názorem, že oživovat nástroje, které nemají své moderní paralely, nemá valný význam. Ve skutečnosti tomu tak není - zejména v případě cinku, který je spolu s chalumeau (které se ovšem dále vyvíjelo do podoby klarinetu) jedním z nástrojů, které jsou zvukově a výrazově nejbližší lidskému hlasu; jejich témbr žádným moderním nástrojem nahradit nelze (speciálně v oblasti nátrubkových nástrojů, kam cink patří). Už z tohoto důvodu byl koncert Les cornets noirs jedinečným zážitkem. Soubor je sestaven z někdejších absolventů prestižní Scholy Cantorum Basiliensis, která se specializuje na výuku hry na historické nástroje a dobovou provozovací praxi; oba jeho cinkenisté - Frithjof Smith (umělecký vedoucí) a Gebhard David patří k nejvyhledávanějším hráčům na tento nástroj a působí i pedagogicky. Výteční byli i oba houslisté (Catharina Heuter a Cosimo Stawiarski), violoncellista Patric Sepec a varhaník Johannes Strobl; každý z nich dostal příležitost představit se i jako sólista. Skladby Giovanni Legrenziho, Daria Castella, Maurizia Cazzatiho, Girolama Frescobaldiho, Tarquinia Meruly, Giovanni Valentiniho, Domenica Gabrielliho, Nicolo Corradiniho a Alessandra Stradelly, Johanna Rosenmüllera a Johanna Vierdancka zazněly u sv. Havla v provedení, které dalo vyniknout jejich nejzajímavějším kompozičním rysům (vyostřené disonance téměř současného charakteru, vícesborovost, různé způsoby uplatnění echa - s jedním z páru cinků se jednou ozývajícím za oltářem, podruhé obráceným do kněžiště směrem od posluchačů). (mf)

Folia ve Vrtbovské zahradě

Mezi oblíbené prostory letních koncertů patří i Vrtbovská zahrada, kde Collegium Marianum letos uvedlo komponovaný večer tance a hudby postavený téměř výhradně na folii a jejích nejrůznějších variacích (5. 8). Hudební materiál je skutečně bohatý, a tak diváci během jedné hodiny snadno překonali tři staletí - začalo se u španělských renesančních nápěvů a končilo u Vivaldiho. Choreografie (Andrea Eva Miltnerová) vycházela z tanečního slovníku baroka, ale zvláště v úvodním bloku také zapojila adekvátně stylizované prvky flamenca. Úkol pro tanečníky nebyl snadný - prostor vybraný v zahradě pro tanec byl sice malebný, ale poměrně malý, tančila pouze jedna dvojice (A. E. Miltnerová a Romana Kmecová) a nehledě na pestrost vybraných skladeb, jejich rytmický půdorys byl nutně poněkud svazující. O to více byla důležitá i čistě výrazová stránka, schopnost vnitřního naladění a komunikace, k čemuž má z dvojice tanečnic A. E. Miltnerová větší dispozice. Do "akce" byli několikrát zapojeni i hudebníci, což přineslo nejen oživení, ale také pomohlo tanečnicím získat potřebné minuty oddechu. Collegium Marianum v čele s Janou Semerádovou se představilo sice jen v komorní sestavě, hudební zážitek tím ale nikterak neutrpěl - mezi nejpůsobivější čísla patřily Falconieriho ciaccona, výběr z Lullyho tanců a Vivaldiho zpracování folie z opusu jedna. (mn)

Scapinův triumf

Vrcholem letošních Slavností se stalo představení Moliérovy komedie Scapinova šibalství v Divadle ABC (8. 8.). Hru nastudovala trojice mladých francouzských herců Olivier MartinSalvan, Bastien Ossart a Julien Cigana, kteří byli zároveň sami sobě režiséry. Obecenstvo mělo možnost tuto inscenaci shlédnout poprvé již 3. února na Týnské škole, kde také sklidila velký úspěch. Tentokrát zazněla v lehce rozšířené a propracovanější podobě a zároveň s českým překladem textu formou titulků.

Herci přistoupili k dílu ne příliš běžným, ale velmi chvályhodným způsobem, totiž neubrat veselohře nic na jejím komickém účinku a rozesmát publikum až k slzám a zároveň zprostředkovat co nejvíce ducha doby a estetiku, v níž hra vznikla. Inscenace proto zčásti využívá barokní principy: jevištní akci stále čelem k publiku, dobovou výslovnost francouzštiny a částečně i barokní gestiku, líčení, kostýmy i osvětlení; důležitou součástí je i hudba (Lullyho a Charpentiera), jak bylo v 17. století obvyklé. Ani komický element ale nepřišel zkrátka. Aby se umenšila jazyková bariéra a zároveň vyřešil problém, že představení hrají jen tři herci, byly některé scény Moliérova textu zkráceny anebo přímo nahrazeny různými skeči a lazzi, přičemž non-verbální komunikace, gesta, grimasy a masky (vše částečně vycházející z tradice komedie dell0˜arte) dostaly značný prostor. Další svébytný rys dodávají inscenaci i neustálé výměny rolí mezi jednotlivými herci. Starce Arganta kupříkladu hrají střídavě dva, Scapina dokonce všichni tři herci - každý pochopitelně trochu jiným způsobem, ale přesto vždy dokonale. Olivier MartinSalvan, Bastien Ossart a Julien Cigana jsou každý odlišní a přitom dokonale se doplňující typy a výborní komici, kteří (nejen na jevišti) stále srší energií a invencí. Všechny vtipy a hříčky není možné během jednoho představení ani pojmout, neboť promluvu jedné postavy zbývající osoby zpravidla velmi barvitě "komentují".

Prostor vyhrazený hudbě je sice malý, ale zásadní. Odděluje jednotlivé výstupy a především přispívá k charakterizaci situací. Kromě nápaditě vybraných programních kousků však hudebníci (Jana Semerádová - flétny, Stanislav Palúch - housle a Alena Honigová - cembalo) také improvizují a čistě zvukomalebně herce doprovázejí. Tento doprovodný repertoár má velmi široký rozsah, řekněme od bzučení komára až po sirénu požárníků. Ryze "českými" vklady do inscenace byly píseň Jakou jsem si frajárečku , kterou česky (!) zazpíval Olivier Martin-Salvan (coby ilustrace citů postavy Silvestra k Hyacintě) za velmi stylového doprovodu hudebníků, anebo epizodní uvedení postavy chůvy Neriny melodií písně Chovejte mě má matičko .

Publikum se výtečně bavilo již od prvního okamžiku představení a po jeho skončení nechtělo umělce jen tak propustit. Frajárečka proto musela být opakována a rovněž předání květinového daru se neočekávaně proměnilo v další odzbrojující komickou scénku. Jedinou vadou na kráse tohoto strhujícího představení byl asi minutový živý vstup České televize v posledním jednání, kdy světlo a hovor zpravodajky na balkóně vyrušilo nemalou část auditoria. Bylo by velmi dobré, kdyby kulturní redaktoři nepřejímali techniky sportovních komentátorů (sedících na stadionu v odděleném prostoru a nikoho nerušících) a svou prací nepoškozovali umění, o kterém mají informovat.

Vysoká úroveň osmého ročníku LSSH potvrzuje stále významnější a záslužnější roli Týnské školy v hudebním životě Prahy. Řada skvělých výkonů a mnoho krásné hudby (leckdy neznámé) stojí vysoko nad standardem běžných koncertů, které (pohříchu nejen v létě) česká metropole zájemcům o umění nabízí. Týnské škole a všem jejím partnerům, kteří pomohli vytvořit tento krásný svátek hudby, proto náleží vřelý dík celé kulturní veřejnosti. (mn)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.