sobota, 22. říjen 2005

Letní slavnosti staré hudby

Napsal(a) 

Marianne Muller, foto Zdeněk Chrapek Marianne Mullerfoto: Zdeněk Chrapek

Hlavním tématem letošních Letních slavností staré hudby v Praze bylo Španělsko - třebaže nikoliv výlučně, byla většina koncertů variacemi na "španělské motivy". Zněla hudba španělských skladatelů, kteří byli pevně srostlí s domácími tradicemi a působili především doma (Juan del Encina, Sebastián Durón), stejně jako autorů, kteří se přidali k hlavnímu proudu evropské tvorby a objížděli celý kontinent (Vicente Martín y Soler), či naopak cizinců, jež zakotvili na Pyrenejském poloostrově a srostli s místním prostředím (Domenico Scarlatti, Luigi Boccherini) anebo skladatelů, kteří se alespoň španělskou hudbou inspirovali (Marin Marais). V neposlední řadě se také na festivalu představilo několik vynikajících mladých španělských umělců, kteří spolu s dalšími zpěváky a instrumentalisty nabídli kromě krásné, pro našince leckdy zcela neznámé hudby, i důležitou možnost srovnání interpretačních přístupů.

Slavnosti zahájil na vysoké úrovni německý Ensemble Amarcord , který přednesl téměř třicet kousků ze světské renesanční polyfonie. Z větší části se jednalo o samé "osvědčené hity", které mají v repertoáru snad všechna amatérská i profesionální tělesa - od Josquinova Cvrčka přes Arcadeltovu Bílou a sladkou labuť , až po španělské villancico Dindirín . Navzdory obehranosti většiny kousků tvrdím: kdo nepřišel (a třetina sálu ČNB byla volná!) - prohloupil, neboť tentokrát bylo možné tyto skladby slyšet v skvostné interpretaci. Intonačně jisté, barevně sladěné, dokonale zažité - to je zázemí, na němž pánové dále budovali působivé koncentrované polyfonní plochy anebo vesele žertovali s veselejšími kousky. Amarcord vznikl z bývalých členů lipského svatotomášského sboru, což se nepochybně odráží ve vysoké profesionalitě tělesa, jež je patrná z každého detailu a pohybu. Nikdo ze zpěváků nevyčníval a přestože hlavní tíha spočívala na kontratenoristovi Wolframu Lattkem , tu a tam naznačujícímu začátek či konec, celý soubor působil jako jeden muž a v tom je také jeho největší síla. Kdo snad očekával více rozpustilosti a uvolněnosti, bude si muset počkat spíše na nějaký soubor s latinskou krví, zde však měl možnost slyšet pětici gentlemanů dokonale ovládající své řemeslo a s vkusem bavící sebe sama i vděčné publikum.

Marc Niubò

Barthold Kuijken obdarovává publikum

rád a s nadhledem

Flétnový recitál Hommage a Bach rozhodně nezapadal do celkové dramaturgické koncepce letošních Letních slavnostní staré hudby zaměřených na španělskou hudbu. Přesto však byl právě tento koncert jedním z vrcholů festivalu. Vlámský flétnista Barthold Kuijken - snad největší hvězda festivalového programu - spolu s mladým cembalistou Ewaldem Demeyerem tak dostáli vysokému očekávání publika, které 5. 7. navzdory deštivému počasí zcela zaplnilo Barokní knihovní sál Collegia Mariana. V uplynulých letech jsme již v Praze měli příležitost Bartholda Kuijkena slyšet, tentokrát se však jednalo o flétnistův první zdejší celovečerní recitál. Jeho program byl koncipován jako konfrontace dvou skladatelských generací, kdy vedle sebe zazněly skladby Johanna Sebastiana Bacha a jeho druhorozeného syna Carla Philippa Emanuela pocházející vždy ze stejné doby, z let 1740 - 41, 1747 a 1737. Kromě této poněkud vykonstruované dramaturgie však program vskrytu obsahoval úžasnou vnitřní gradaci od úvodních sonát pro flétnu a basso continuo přes sóla, zahrnující ricercar 6 z Hudební obětiny a Sonátu a moll pro sólovou flétnu Carla Philippa Emanuela, až po strhující závěr v podobě Sonáty h moll Bacha-otce pro flétnu a obligátní cembalo. Barthold Kuijken je mistrem ve využívání "nedokonalostí" barokní flétny. Má snad slabý zvuk? Tak tedy zahrajme takové úchvatné piano, jaké slyšel jen málokdo. Samozřejmě ne zcela vše vždy vyjde, avšak nadhled s jakým se flétnista pouštěl například do ozdob a variací v repeticích rychlých vět již zmíněné sólové sonáty bral dech. Jestliže Kuijkenovým uměleckým krédem je obdarovávat své publikum, pak nezbývá než konstatovat, že se mu to daří výtečně a že to dělá rád.

Václav Kapsa

Jubilující Boccherini

Pozvat maďarské Kvarteto Luigi Tomasini (10. 7.) byla jistě dobrá volba, i když smyčcové kvartety a díla jediného autora úplně plný sál posluchačů do Týnské školy nepřilákaly. Celý večer patřil letošnímu jubilantovi Luigi Boccherinimu. Boccherini jako by si v sobě ponechal něco ze staršího italského barokního stylu a v něčem naopak předznamenal styl romantický. Chvíli trvalo, než se všichni patřičně vposlouchali do složitě komponovaného přediva čtyř podobných hlasů, pak ale žasli nad skladatelovou invencí a originalitou. Přirozená souhra i jisté vedení sólových hlasů působily velmi silně hlavně v Kvartetech A dur op. 33 a D dur op. 64 č. 2 , který zůstal nedokončen. Kvůli své náročnosti poměrně málo hraný autor je počítán vedle Josepha Haydna k zakladatelům formy smyčcového hvarteta. Jak ukázal přídavek, velmi dobře zní na dobové nástroje i hudba Haydnova, méně ozdobně a více muzikálně. Kvarteto, které letos hostil i Concentus Moraviae, se zaměřuje na objevování málo známých autorů, včetně L. Tomassiniho, kterého má v názvu, a violoncellista kvarteta je uznávaným sólistou a interpretem Bachových suit.

Jindřich Bálek

Ardente sole, foto Zdeněk Chrapek Ardente solefoto: Zdeněk Chrapek
Španělský večer s Rakušany

Do prostředí Trojského zámku se hodí program z barokní hudby opravdu mimořádně - je ale pravda, že akustika sálu pro komornější soubory není ideální. Je zajímavé, že rakouský soubor Accentus austria (13. 7.) se od svého vzniku počátkem 90. let zaměřil na španělskou barokní hudbu. Srovnání s barokem francouzským či italským je zajímavé, ale svým způsobem nemilosrdné. Úplně jednoduše řečeno je španělské baroko "lidovější" a program sestavený s vokálních skladeb téměř deseti skladatelů nenabízí očekávanou pestrost a různorodost. Opravdu neumím zodpovědně žíct, jestli víc zaujal Sebastian Durón, Jose Marin nebo Juan Lima de Serqueira. Všude zůstává mnoho z folklóru a styl není tak náročný na techniku. Španělská sopranistka Carmen Botella Galbis bezpečně cítila styl a typický, zde spíše decentní temperament. Ovšem podobný repertoár by možná potřeboval výraznější hlas i výrazovou škálu. Velmi milým překvapením a oživením byly skladby instrumentální, které hodně vycházely z barvy a charakteru nástrojů. Ať už jemná kytarová Pasacaglia nebo virtuózní flétnové imitace ptačího trylkování.

Jindřich Bálek

Gambový večer u benediktinů

Člověk nemusí být velkým odborníkem na violu da gamba, aby ocenil koncert gembistky Mariane Muller v Tereziánském sále Břevnovského kláštera (14. 7.). Francouzský barokní skladatel Marin Marais byl zároveň dvorním virtuózem na tento nástroj, stejně jako jeho kolega Mr. de Ste Colombe. Koncert opravdu působil jako krásný přílad toho "o čem může být" viola da gamba. Komornější zvuk a bohatší předivo ozdob vyvolává efekt, který je velmi blízký nuancím lidského hlasu. Gamba zněla nejprve s doprovodem continua v krátkých ozdobných variacích z Maraisovy Knihy Les Folies d' Espagne a pak sólově v Colombeho Suitě d moll . Kouzlo barvy, výrazu a jemného frázování pak ukázal koncert pro dvě violy s cembalem téhož autora a hlavně další výběr se suit Marina Maraise. Soubor Spirale působil během večera nejen jako doprovod - ve skladbách pro dvě gamby sólistka i členka souboru rezonovaly jak hudebně, tak akusticky. A opět vyzněl nádherný zvuk Scheerovy kopie barokního cembala Stehlin 1760, které hostujícím umělcům během festivalu opakovaně zapůjčila Monika Knoblochová.

Jindřich Bálek

Cadenza Ensemble a jeho milostné soužení

Předposlední koncert Slavností (27. 7.) byl věnován žánru kantáty. Autoři byli z nejpovolanějších - Alessandro a Domenico Scarlattiové; španělský element programu pak byl vyvážen ještě typicky iberskou sonátou od Domenicova žáka Sebastiana Albera, kterou na cembalo přednesl Pablo Kornfeld . Hlavní tíha odpovědnosti ležela na mladé sopranistce Monice Mauch . Její příjemný lehký svítivý soprán zdolával obtížné party s přehledem. Ačkoliv předepsané koloratury i trylky zněly výtečně, sama jednotlivé árie téměř nezdobila, což by si zvláště dlouhá "da capa" u Scarlattiho juniora zasloužila. Důvodem byla možná i akustika prostory u Šimona a Judy, která, jak známo, tomuto repertoáru zrovna dvakrát nesvědčí. Nuance v ozdobách, figuracích, proměny harmonie a tak dále, měly šanci postihnout leda tak první čtyři řady posluchačů. Je to rozhodně škoda, neboť nejen zpěvačka, ale houslisté (Jana Chytilová , Alexander Seibert ) se dokázali do skladeb ponořit. Poslední kantáta byla nejen nejefektnější: rytmicky nejvýraznější a s nejsilnějšími hispanismy, ale také zpěvačkou nejvíce propracovaná. Střídání afektů bylo dobře odstiňováno a střední díl krásně vygradoval kadencí. Druhá kadence po da capu byla připravena velmi originálně - využívala figuru v podobě vzlyku, kterou zpěvačka rozvíjela a stupňovala napětí - nebýt malého odkašlaní ke konci, byl by to naprosto dokonalý závěr kantáty i celého koncertu. Publikum se posledním kouskem zjevně dostalo do varu a žádalo si přídavek; umělci však patrně usoudili, že v nejlepším je třeba přestat. Snad tedy příště.

Marc Niubò

Roztančená Evropa

Společný projekt čtyř evropských souborů (domácí Collegium Marianum , Solamente Naturali z Bratislavy, Aura musicale z Maďarska, taneční polský ansámbl Ardente sole ) s názvem Ballet des Nations uzavíral letošní festival hned dvojím provedením - odpoledne a večer - v prostoru pro baroko poněkud neobvyklém (31. 7.). Dějištěm dvorských slavností se na chvíli stalo pražské Divadlo pod Palmovkou, kde se rozvinul pestrobarevný vějíř hudby, kostýmů a stylů. Publikum se mohlo pomyslně přenášet v čase a prostoru, "nakukovat" na taneční parket tehdejší šlechty a být svědkem toho, jak vlastně vypadají tance, které slýcháváme většinou pouze v koncertní či zvukově zakonzervované podobě.

Hudebníci pod vedením houslisty Miloše Valenty (um. vedoucí Solamente Naturali) se v pastelově laděných kostýmech "krčili" na levé straně portálu, jeviště patřilo tanečníkům. Tance baletní suity z opery J. J. Fuxe Costanza e Fortezza na hudbu Nicoló Matheise nepřekvapily asi tolik jako blok věnovaný hornouherské šlechtě. Skladby Uhrovské zbierky (1730), pramene Melodiarum Anny Szirmay-Keczer , nebo sbírka tanců zapsaná Kristiánem Hirschmentzelem znamenaly přitažlivou ochutnávku hudby například s cikánskými, tureckými či polskými vlivy stejně jako tance typu "hanacca" (nebo také "hanaquoise"), které se dostaly do širšího povědomí především díky G. Ph. Telemannovi a jeho suitě Klingende Geographie . Zábava, jak ji pěstovala šlechta a měšťané 16. - 18. století, rozhodně stála přinejmenším za vidění. Její atmosféru přiblížili hudebníci i tanečníci s gustem, šarmem a s chutí.

Dina Šnejdarová

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.