sobota, 14. únor 2004

Lesk a smutek Lišky Bystroušky

Napsal(a) 

V bregenzské inscenaci Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky chtěl režisér Daniel Slater interpretovat všechny scény opery jako revírníkův sen a navíc důsledněji rozvinout dějovou paralelu osudů Bystroušky s Terynkou, místní povětrnou mladou ženou, která se stává symbolem volnosti i předmětem neukojených tužeb řady místních obyvatel. Zatímco u Janáčka je akcent položen na les, přírodu, zde se stává hlavním dějištěm venkovská hospoda (výprava Robert Innes Hopkins ), hospodské stoly zůstávají dominantou po celý večer. Vše je produktem revírníkova snu, v němž zvířata na sebe berou lidské rysy a lidé naopak zvířecí, což není v rozporu s fikcí tvůrčí dvojice Janáček - Těsnohlídek, ale z hlediska dramaturgické výstavby opery se záhy ukáže režisérova koncepce neúnosná, nebereme-li ji pouze jako nezávazný rámec. Závažnějším problémem jsou ale hospodské stoly, které dělají potíže už na revírníkově dvorku a hlavně při scénách v lese, i když nelze upřít určitý vtip ve scéně lišákova dvoření, kde jsou stoly zapojeny do hry. Stoly jsou často i situačně matoucí a nelogické. Přesto však jako celek působila inscenace v Bregenzu přesvědčivě.

V berlínské Německé opeře režisérka Katharina Thalbach na jedné straně umístila "Lišku" do dekorace kašírovaných malovaných kulis ve stylu dětských pohádek s velkými houbami a hyperbolizovanými prvky přírody (výprava Ezio Toffolutti ), vlastní situace na straně druhé často odbyla náznakem nebo je ignorovala, jindy je naopak propracovala do naturalistických detailů, ovšem na hranici vkusu (revírník se na lesní mýtině vymočí, kohout obskakuje slepice, Harašta naznačuje, jak se obejde bez ženy, obscénním gestem), ruší i pauzy mezi obrazy, vzniklé asi kvůli přestavbě, vyplněné po vzoru školních besídek nevhodnými vložkami.

V Bavorské státní opeře ztvárnil režisér a výtvarník Jürgen Rose scény s vkusem a invencí a neporušil jejich realisticko-poetický ráz. Výtvarné řešení sice umožňuje plynulé přestavby, ale příliš masivní a konstruktivistické segmenty jsou mnohdy vzdálené přírodní scenérii a navíc technici, oblečení jako hmyz, kteří dekorační díly posouvají, jsou neustále na scéně a v podstatě ruší.

Hudební provedení bylo vesměs na vysoké úrovni, třebaže dirigenti mnohdy akcentovali různé stránky Janáčkovy osobité partitury. Zvláště citlivě interpretoval operu Vladimir Fedoseyev na Bregenzer Festspiele s orchestrem Vídeňských symfoniků . Také čeština zde byla ve značné míře zvládnuta perfektně, včetně obávaného "ř" a shluku souhlásek. (Berlín a Mnichov zvolily německý překlad.) V Berlíně rozvíjel dirigent Hans Drewanz především melodické bohatství díla a snažil se často až příliš dát Janáčkově hudební řeči co nejvíce zpěvnosti, naopak v Mnichově Jun Märkl byl zřejmě fascinován "sčasovkami" a rapsodickým charakterem opery a bohatě využíval rytmickou proměnlivost díla, což vedlo ke zvýraznění dramatických poryvů a agogických proměn, aniž by ovšem zanedbal polohy vzníceného lyrismu.

Pozitivem je skutečnost, že se inscenátoři vracejí k originálu v obsazení pěveckých rolí, všude je opět obsazován Lišák sopránem, avšak jedině v Bregenzu byly ženskými hlasy obsazeny dle původního rozpisu (jak se běžně hraje opera u nás) všechny role. Kohout i Lapák jak v Berlíně, tak v Mnichově byli zpíváni muži, což je zdánlivě vhodnější, ale hudebně těžkopádnější.

Vynikající byla ve všech inscenacích představitelka Bystroušky. V Mnichově dala této roli pěvecky a výrazově brilantní Juliane Banse vrozený půvab i životní energii, byla bezprostřední i dovádivě bezelstná a přirozeně egocentrická. Podobně "žensky" půvabná, spíše dráždivá a hravá byla v Berlíně Fionnuala McCarthy . V Bregenzu představovala svůdnou, rozmarnou a trochu pánovitou Bystroušku Margareta Klobucar , v proměnlivé a psychologicky barvité, v lyrické i humorné poloze představující v titulní roli "symbol volnosti". Lišáka jako šarmantního elegána předvedla Yvonne Wiedstruck v Berlíně, jako zamilovaného romanticky poblouzněného mladíka Stelle Doufexis v Mnichově. Další klíčovou roli opery - Revírníka - vytvořil s jadrnou zemitostí Peter Coloman-Wright (Bregenz), s akcentací jeho dobrácké otevřenosti a spontaneity Lenus Carlson (Berlín) a naopak s podtržením spíše despotických rysů Michael Volle (Mnichov). V galerii dalších postav upoutali zejména v Bregenzu Štefan Margita v roli smolařského Rechtora a Wolfgang Bankl v roli neurvalého, živočišného Harašty.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.