V programu Francouzské sezony, pořádané v roce 2008 u příležitosti francouzského předsednictví Evropské unie, se objevilo několik projektů z oboru staré hudby – na Pražském jaru, Letních slavnostech staré hudby a konečně v listopadu Les arts florissants (Struny podzimu, 1. 11.) a Hudební výlet do srdce barokní Evropy, uvedený na Dobříši a v Praze (11. a 12. 11.) – jeden z výsledků několikaleté spolupráce pražského Svobodného hudebního bratrstva, cinkenistky Judith Pacquier a dalších hudebníků z Burgundska.
Les arts florissants zná české publikum velmi dobře; na Strunách podzimu vyprodal francouzský soubor, vedený Američanem Williamem Christiem , Národní divadlo – a to přesto, že opéra-ballet Jeana Philippa Rameaua Les indes galantes (1735) tu byla provedena jen koncertně a že bylo vypuštěno jedno z jejích čtyř (dějově nepropojených) jednání. Scházel i prolog, ve kterém se vysvětluje, že hlavním tématem Les indes galantes je hledání pravé lásky: nikoli v Evropě, nýbrž v Asii (dobová Východní Indie) a jižní Americe (Západní Indie). V této úpravě uvádějí Les arts florissants Les indes galantes na svých turné běžně; posluchačská přítažlivost díla tím však nijak netrpí. William Christie založil Les arts florissants v roce 1979; s mnoha svými tehdejšími hudebníky a sborem spolupracuje dodnes. Perfektně sehraný orchestr hraje pod jeho taktovkou energicky, neschází mu ale ani typicky francouzská elegance. Hudba, která jiným národům interpretačně a mentálně mnohdy „nesedí“, tu plyne lehce, v barevných valérech jakoby odvozených z dobových maleb. Zajímavé je silné obsazení skupiny prvních houslí a v pastorálně laděných scénách využití galoubetu (třídírkové píšťaly jednoručky, která se kombinuje s bubínkem). Výtečné výkony podali i sólisté – sopranistky Juliette Galstian a Sonya Yoncheva , tenoristé Ed Lyon a Juan Sancho , barytonista Stéphane Degout a basista Joao Fernandes ; jejich vystoupení umocnily kostýmy, které (pro ženské postavy ve výrazných barvách) navrhl významný představitel pařížské „haute couture“ Christian Lacroix. Jediné, co se dalo provedení Les indes galantes vytknout, byl dostatečně nepropracovaný jevištní pohyb sólistů – barokní gestika by tu byla úspornější a výrazově nepochybně účinnější. I přes tuto výhradu působil celek představení kompaktně a koncentrovaně; lze předpokládat, že u mnohých posluchačů vzbudil zájem o bližší poznání Rameauovy tvorby.
