středa, 5. říjen 2016

Leise Dröhnung: absolutní kontrola soudobé hudby

Napsal(a) 

Steffen Ahrens, foto Petra Kožušníková Steffen Ahrensfoto: Petra Kožušníková

První den osmého ročníku festivalu moderní hudby MusicOlomouc 2016 nabídl hned dva koncerty. V prvním se představilo olomoucké seskupení Lichtzwang. Druhou polovinu zahajovacího večera mělo na starosti německé duo Leise Dröhnung, specializující se zejména na interpretaci tvorby mladých autorů soudobé hudby. Kytarista Steffen Ahrens a violoncellista Niklas Seidl v rámci šesti skladeb představili spíše zvukový experiment a rozmanitou performanci nežli pouze a přísně vzato koncert.

Nikoli překvapivě se celým programem dua nesla rezignace na některé ze základních aspektů hudební tradice, zejména melodii a nezřídka i rytmus. Šlo o další ze zevrubných zkoumání limitů hudby a hudebního vystoupení, tak jak velí tradice „soudobá“, jejíž poněkud již vyčerpané paradigma Leise Dröhnung přijímá bezezbytku. Zejména v případě skladby Nada (2007) autora Sáncheze-Verdú šlo o jakousi „očekávatelnost v nepředvídatelnosti“, ono klišé Nové hudby, které se zdá být přijímané jako její definiční moment. Na druhou stranu to neznamená, že produkce postrádala strukturu, jistý soulad či charakter. Alternativní přístup k nástroji, perkusivita, obouruční tapping na klasickou kytaru či velejemně odstíněné tlumení strun violoncella, to vše scelovalo vystoupení v jednotný a posluchačsky pochopitelný umělecký tvar.

Vedle hráčských kvalit je třeba vyzdvihnout pečlivou a nezvyklou práci s tichem (které však spíše tichem nebývalo, když se očekávalo, a naopak). V momentech mezi skladbami jako bychom v divadle pozorovali přiznanou přestavbu jeviště, a to za reprodukovaného doprovodu pěti různých alternativních verzí Vltavy (překvapené pohledy diváků vyvolala zejména verze s Karlem Gottem). Tato bezešvá dramaturgie příjemně kontrastovala se samotným obsahem některých skladeb, v jejichž rámci ticho naopak představovalo důležitý element.

Steffen Ahrens a Niklas Seidl, foto Petra Kožušníková Steffen Ahrens a Niklas Seidlfoto: Petra Kožušníková

Ona přidaná hodnota divadelně-performativního charakteru se projevila hned v druhé skladbě české skladatelky Lucie Vítkové To Whom Do the Horses in the Yard Belong? (2016), která měla na olomouckém festivalu premiéru. Kompozice vycházející z folklorních tradic českých zemí využívala hry cimbálovými paličkami na těla i struny nástrojů položených na stole. Je otázkou, do jaké míry autorka, která dle vlastních slov zkoumá interakce mezi pohybem a zvukem, nechala v přednesu Leise Dröhnung promlouvat nahodilost. To je ostatně obecným problémem soudobé hudby jako takové; absence etalonu, dle něhož poměřujeme danou interpretaci, sice může klást tlak na hráče, neboť bezchybný výkon je především zde jediný možný, na druhou stranu ale osvobozuje posluchače od minimálně jedné roviny takříkajíc analýzy v reálném čase.

Mezi zásadní momenty večera bezesporu patřily dvě poslední skladby. V pořadí pátá kompozice s názvem Splitting 27 (2008/2009) německého tvůrce Michaela Maierhofa byla silným psycho-aurálním zážitkem, při němž někteří vedle limitů samotné hudby bezpochyby prozkoumali i hranice vlastního sluchového ústrojí. Pravda, hra na amplifikované cello za pomoci plastového kelímku sice zněla jako skřípění sta nehtů po školní tabuli, to ale samozřejmě nebyla jediná idea tohoto díla. Bylo tomu tak snad záměrně, že velmi pečlivě zvolená hlasitost dovolovala posluchači balancovat na samé hranici mezi přistoupením na další vteřinu poslechu a útěkem od této produkce (ať už odchodem či prostým zacpáním uší), aniž by však inklinace k jedné či druhé možnosti v mysli výrazně převažovala. Příměr k Buridanovu oslu zde rozhodně není výsměchem.

Závěrečná skladba f* for music (2012), pod níž je podepsaná polská autorka Jagoda Szmytka, završila večer jako kvalitativně zřejmě nejzdařilejší dílo. K vytvoření hutné zvukové stěny přispělo množství ne zcela tradičních rekvizit. Ke slovu se dostala mj. lžíce, obal na struny, kuchyňská houbička či drátěnka. Zejména poslední dvě zmíněné se v rukou Ahrense postaraly o jedny z nejzajímavějších zvuků celého večera.

A přesto (či spíše právě proto), že Leise Dröhnung na své nástroje hráli jen zřídka tak, jak se na ně hrává běžně, nad nimi v Olomouci prokázali absolutní kontrolu.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.