Lehkost a virtuozita

Filharmonický cyklus „Klavírní recitály“ zahájil v Rudolfinu 21. 10. významný portugalský pianista Artur Pizarro . Propagační materiály vyzdvihují především jeho výjimečnou virtuozitu a smysl pro lyriku. Obojího jsme si na Pizarrově koncertu mohli užít v míře vskutku nebývalé, a to od prvních tónů úvodní Bachovy Chromatické fantazie a fugy d moll BWV 903 . Pizarrovy prsty se ve Fantazii opravdu pohybovaly po klávesnici se záviděníhodnou rychlostí a lehkostí, ve Fuze pak překvapil pianistův skutečně silný sklon k lyrizování. Po doznění celé skladby jsem měl ale pocit, že v tomto závažném díle bylo té bezstarostné lehkosti možná až příliš. Následujícím Mozartovým Variacím na „Salve tu, Domine“ K 398 (416e) byla lehkost a bezstarostnost samozřejmě ku prospěchu. Kdyby zazněly na koncertě samotné, vzbudily by oprávněnou pozornost – a to tím spíš, že Pizarro v dynamice překročí jen zřídkakdy hranici mezzoforte, což je v naší době zamořené hlukem přinejmenším příjemné. Ale ve Voříškově Sonátě b moll op. 20 , jež uzavírala první půli večera, už nebylo možno přehlédnout, že Pizarro je pianista sice sympatický a neokázalý, ale zároveň také poněkud jednostrunný. Z beethovenovského rozmachu první věty Voříškovy Sonáty toho mnoho nezbylo, a celkový dojem z této věty nezachránilo ani překrásně podané vedlejší téma. Zato Scherzo a především pak finální Presto zazněly ve fascinujícím tempu a patřily k tomu nejpůsobivějšímu, co Pizarro ve svém recitálu předvedl. (Za zmínku určitě stojí skutečnost, že v polovině devadesátých let nahrál Pizarro pro firmu Collins Classics kompletní Voříškovo klavírní dílo.)

V Schumannových Lesních scénách op. 82 a v Chopinově Sonátě č. 3 h moll op. 58 , jež vyplnily druhou část recitálu, pak už Pizarro v ničem nepřekročil svůj stín. Tam, kde mohl předvést lehkou techniku (Scherzo a Finale Chopinovy Sonáty) či lyrickou melodii (volná věta Chopina, pomalé části Lesních scén) byl bezpochyby výborný. Vyžadovala-li ovšem hudba hlubší myšlenkový ponor, působil Pizarro mnohdy dojmem, že jeho prsty sice hrají to, co mají naučené (a měly to naučené výborně), ale že pianista sám čas od času zabloudí myšlenkami někam jinam. Pizarro si je nepochybně svých předností i rezerv dobře vědom, protože přídavky vybral tak, aby zanechal v posluchačích co nejpříznivější dojem: Chopinův Minutový valčík i Etuda As dur z op. 10 nadchly tempem i lehkostí, naprosto neznámá závěrečná skladba Dolor z cyklu Baskická preludia od baskického skladatele Josého Antonia de Donostia (1886 – 1956) okouzlila překrásnou a neobyčejně senzitivně vedenou melodickou linkou. I když Pizarro nevzbudil vysloveně jednoznačné nadšení – standing ovations byly „pouze“ poloviční – rozhodně bylo dobře, že jsme ho mohli v Praze slyšet.

Sdílet článek: