úterý, 11. leden 2005

Léčba Verdim, Berlín

Napsal(a) 

Rok po festivalu z děl Richarda Wagnera sáhla Německá opera v Berlíně po díle jeho souputníka, soupeře o prvenství operní tvorby 19. století i vývojovém protikladu - koryfejovi italské opery Giuseppe Verdim.

Z verdiovského repertoáru berlínské Deutsche Oper bylo do festivalu zařazeno celkem šest inscenací. Tři z nich režíroval dlouholetý intendant Deutsche Oper Götz Friedrich , v jehož tvorbě se samozřejmě zrcadlí vývoj operní režie: zatímco Aida (inscenace z roku 1982) je víceméně realisticky koncipovaná, s neotřelým aranžmá v monumentalizující dekoraci (scéna a kostýmy Pet Halmen ) a zejména fascinující kompozicí sborových scén (triumfální pochod je zároveň panychidou za padlé hrdiny), Maškarní ples (z r. 1993) je již posunut ve shodě s vývojem operní režie do moderní doby, scéna je v podstatě náznaková s výraznými segmenty jednotlivých dějišť (výprava Gottfried Pilz a Isabel Ines Glathar ), režisér Friedrich zde zdůrazňuje satirickou břitkost a v romantickém příběhu lásky podtrhuje spíše polohy groteskna a absurdity, aniž by ovšem popíral dramatické kulminace klíčových scén a pro kantabilnost verdiovských frází tak podstatnou citovou exaltaci. Traviatu (z r. 1999) pak ozvláštnil zejména zdůrazněním osudové předurčenosti v předzvěsti smrti, dynamicky proměnlivé mizanscény přibližující pozlátko společenské konvence skloubil s eufórií nezadržitelných smrští nespoutaných vášní. Ve výpravě Franka Philippa Schlößmanna je sevřen jevištní prostor stěnami s řadou vysokých veřejí, při jejichž otevření proniká do jeviště ostré světlo zvenčí, což scénu výrazně dramatizuje, aniž by to ovšem celku ubíralo na realistické autentičnosti.

Zcela jiný přístup vyznačuje režie Hanse Neuenfelse (Rigoletto , Trubadúr ), kde jsou v ději objevovány polohy zvráceného individualismu, pokřivených komplexů a deviací. V Rigolettu (z r. 1986) je scéna (Hans Neuenfels a Dirk von Bodisco ) podřazena režisérově koncepci bez ohledu na původní propozice libreta, rovněž tak v Trubadúrovi (z r. 1996), kde je navíc vybudován v pozadí jeviště druhý výtvarný prostor, kde se odehrávají scény z minulosti, popisované ve vyprávěních jednotlivých postav. I zde výprava Reinharda von der Thannen bez zřetele na dobovou realitu děje slouží postmodernistické koncepci režiséra, který má tendenci přizpůsobovat libreto svým představám bez jakýchkoli skrupulí. Tak hned v 1. obraze Rigoletta ples vrcholí hanobením koster v kryptě, vztah Rigoletta a Gildy má charakter incestu a v Trubadúrovi jsme svědky skutečně drastických scén: předvádí se, jak se v jakési peci usmaží Azucenino pravé dítě a v předposledním obraze je zpodobněna mučírna zajatých, jindy se zase uchyluje režisér Neuenfels k prostředkům perzifláže (vojáci tančí s jeptiškami).

Jednoznačným úspěchem byla Messa da Requiem (z r. 2001), kde režisér a zároveň výtvarník scény a kostýmů Achim Freyer vytvořil působivé dramatické podobenství, kde byly sólové party individualizovány symbolickými postavami, které doplňovali tanečníci ve víceméně bizarních kostýmech středověkého miraklu, vše jako by v předvečer soudného dne. Téma smrti, odplaty a vykoupení se tak prolnulo v nevšední scénický obraz umocňovaný geniální Verdiho hudbou. Sbor, aby příliš nerušil svou početností, byl v černých kostýmech umístěn v pozadí, vedle vokální stránky se projevoval především mnohočetnými pohyby rukou.

Hudební stránka festivalu byla v rukou významných dirigentů - Verdiho vnitřní dynamiku a dramatickou naléhavost skvěle postihl Michail Jurowski (Messa da Requiem , Rigoletto , Aida ), bohatou paletu barev a výrazových nuancí obnažil v Maškarním plesu dirigent Roberto Rizzi Brignoli a až osudovou neodvratnost v agogice a údernosti přinesl Philippe Auguin v Trubadúrovi . Naopak v rovině konvenčního pojetí zůstal u La Traviaty dirigent Stefano Ranzani .

Klíčové pěvecké role byly ve velké míře obsazeny prvotřídními pěvci: v sopránových partech zaujaly vesměs vyzrálé osobnosti - Ines Salazar (Aida), Iano Tamar (Leonora), Miriam Gauci (sopránový part v Requiem ) či nadějné mladší pěvkyně Norah Amsellem (Violetta), Ofelia Sala (Gilda), Liudmila Slepneva (Amelia) a Robin Johannsen (Oskar), v mezzosopránových a altových rolích zazářila především Elisabetta Fiorillo (Azucena), výrazně podaly své role i Marianne Cornetti (Amneris), Ekaterina Semenchuk (mezzosopránový part v Requiem ), Svetlana Serdar (Maddalena) a Mihaela Ungureanu (Ulrika); v tenorových rolích sklízeli obdiv zejména Massimo Giordano jako Alfredo a Joseph Calleja jako vévoda mantovský, ale odpovídajícím způsobem zvládli náročné party i Hugh Smith (Gustav III. a tenorový part v Requiem ), Frank Porretta (Radames) a Carl Tanner (Manrico), v barytonových partiích jsme mohli obdivovat měkký tón Dalibora Jenise (René Anckarström), dramatický přednes Stephana Pyatnychka (Amonasro, Luna) i výrazově propracovaný výkon Alana Opie (Giorgio Germont) či strhující podání Rigoletta, kterým upoutal Georg Tichy . K nim lze přiřadit i vyzrálé ztvárnění basových rolí, jak je předvedli Arutjun Kotchinian (Ramphis, Ferrando), Piér DalÄs (Sparafucile) a Reinhard Hagen (basový part v Requiem ).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.