pondělí, 3. říjen 2005

Labutí píseň

Napsal(a) 

Hudba, v níž se setkává "staré" s "novým", tradiční renesanční polyfonie s barokními novinkami, ať jde třeba o benátskou dvousborovost, hudebně rétorické figury nebo deklamační prvky, nalákala už na svou stylovou pestrost řadu interpretů. Někteří si na ní své schopnosti otupili, jiní vybrousili do téměř dokonalého pojetí. Právě toho se dočkalo publikum při sedmém koncertu cyklu FOK Stará hudba (19. 4., kostel sv. Šimona a Judy). Collegium Vocale Gent se svým zakladatelem Philippem Herreweghem a instrumentální soubor Concerto Palatino tu představili vokální dílo Heinricha Schütze (1585 - 1672), doplněné o instrumentální skladby Samuela Scheidta (1587 - 1654) a Hanse Lea Hasslera (1562 - 1612).

Schützova sbírka dvousborových motetů vystavěných ze žalmů 100, 119 a Magnificat , byla dokončena rok před skladatelovou smrtí a nesla v originále dlouhý název počínající slovy Königs und Propheten Davids Hundert-und-neunzehnter Psalm. Díky skladateli C. Chr. Dedekindovi (1628- -1715) známe dnes toto dílo pod příznačným jménem Schwanengesang (Labutí píseň ). Nebylo zamýšleno pro konkrétní liturgický účel a 54. verš žalmu 119 měl být na přání skladatele zhudebněn jeho žákem Ch. Bernhardem pro Schützův pohřeb (Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem ). Pro doplnění dodejme, že žalm 119 čítá 176 veršů a Lutherem byl nazván "abecedou bible."

Collegium Vocale Gent představilo na koncertě Žalm 100 , Magnificat, šest částí ze Žalmu 119 a přidalo k nim tři skladby ze sbírky Kleine Geistliche Konzerte (Eile mich gott zu eretten SWV 182, Die Stimme des Herren SWV331, O süsser, O Freundlicher SWV 494 ). Kombinace děl, která Schütz zpracoval střídmě, velice niterně až jako by okleštěně, tedy byla zcela na místě. Sbor vystihl přesvědčivě charakter skladeb a jejich rozmanitost - proměny rytmy podle významu textu, deklamační plochy, využití chorální melodie, občasné disonance -, zaujal vyrovnanou dvousborovostí (12 + 12 nebo 4 + 4 zpěváci) a instrumentálním, plasticky se linoucím zvukem. Sólisté Dorothee Mields (soprán), Matthew White (alt), Andreas Weller (tenor) a Peter Kooij (bas) dokázali barevně i intenzitou "splynout" se sborem, spojit své hlasy v kvartetu a posléze je vynést v sólových částech (Mields v barokně vzrušeném pojetí Eile mich... a Weller v O süsser...). Promyšlený, pečlivě připravený a konzistentní program ve vybroušeně kvalitním provedení vzbudil posléze u publika patřičně vřelou odezvu.

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.