Hudba, v níž se setkává „staré“ s „novým“, tradiční renesanční polyfonie s barokními novinkami, ať jde třeba o benátskou dvousborovost, hudebně rétorické figury nebo deklamační prvky, nalákala už na svou stylovou pestrost řadu interpretů. Někteří si na ní své schopnosti otupili, jiní vybrousili do téměř dokonalého pojetí. Právě toho se dočkalo publikum při sedmém koncertu cyklu FOK Stará hudba (19. 4., kostel sv. Šimona a Judy). Collegium Vocale Gent se svým zakladatelem Philippem Herreweghem a instrumentální soubor Concerto Palatino tu představili vokální dílo Heinricha Schütze (1585 – 1672), doplněné o instrumentální skladby Samuela Scheidta (1587 – 1654) a Hanse Lea Hasslera (1562 – 1612).
Schützova sbírka dvousborových motetů vystavěných ze žalmů 100, 119 a Magnificat , byla dokončena rok před skladatelovou smrtí a nesla v originále dlouhý název počínající slovy Königs und Propheten Davids Hundert-und-neunzehnter Psalm. Díky skladateli C. Chr. Dedekindovi (1628- -1715) známe dnes toto dílo pod příznačným jménem Schwanengesang (Labutí píseň ). Nebylo zamýšleno pro konkrétní liturgický účel a 54. verš žalmu 119 měl být na přání skladatele zhudebněn jeho žákem Ch. Bernhardem pro Schützův pohřeb (Nařízení tvá si zpívám jako žalmy v domě, kde jsem jenom hostem ). Pro doplnění dodejme, že žalm 119 čítá 176 veršů a Lutherem byl nazván „abecedou bible.“
Collegium Vocale Gent představilo na koncertě Žalm 100 , Magnificat, šest částí ze Žalmu 119 a přidalo k nim tři skladby ze sbírky Kleine Geistliche Konzerte (Eile mich gott zu eretten SWV 182, Die Stimme des Herren SWV331, O süsser, O Freundlicher SWV 494 ). Kombinace děl, která Schütz zpracoval střídmě, velice niterně až jako by okleštěně, tedy byla zcela na místě. Sbor vystihl přesvědčivě charakter skladeb a jejich rozmanitost – proměny rytmy podle významu textu, deklamační plochy, využití chorální melodie, občasné disonance -, zaujal vyrovnanou dvousborovostí (12 + 12 nebo 4 + 4 zpěváci) a instrumentálním, plasticky se linoucím zvukem. Sólisté Dorothee Mields (soprán), Matthew White (alt), Andreas Weller (tenor) a Peter Kooij (bas) dokázali barevně i intenzitou „splynout“ se sborem, spojit své hlasy v kvartetu a posléze je vynést v sólových částech (Mields v barokně vzrušeném pojetí Eile mich… a Weller v O süsser…). Promyšlený, pečlivě připravený a konzistentní program ve vybroušeně kvalitním provedení vzbudil posléze u publika patřičně vřelou odezvu.
