pondělí, 2. srpen 2021

La Passione: Metastasiovo libreto napříč hudebním vývojem

Napsal(a) 

Arte dei Suonatori, Filippo Mineccia, foto Daniel Berka Arte dei Suonatori, Filippo Minecciafoto: Daniel Berka

O tom, že libreta Pietra Metastasia patřila k nejoblíbenějším dramatickým textům 18. století, není třeba příliš diskutovat. Jeho básnická díla zhudebňovali významní doboví skladatelé – mj. Georg Friedrich Händel, Domenico Sarro, Leonardo Vinci, Niccolò Jommelli, Niccolò Piccinni, Johann Adolph Hasse či Wolfgang Amadeus Mozart – a ani s příchodem 19. století obliba jeho textů nepohasla, jak ukazují skladby Beethovena, Schuberta a Rossiniho.

Mezi jedno z nejúspěšnějších Metastasiových libret lze zařadit i text k oratoriu La passione di Gesù Cristo signor nostro, ve kterém Jan, Josef, Petr a Máří Magdaléna rozmlouvají o Kristově umučení. Jako první toto libreto zhudebnil Antonio Caldara roku 1730, netrvalo však dlouho a začala se objevovat další zhudebnění – první z nich, od Carla Sodiho, pouhé tři roky po premiéře Caldarova oratoria. Text však zůstal natolik oblíben, že ještě roku 1812 vzniklo zhudebnění Francesca Morlacchiho.

Tuto dlouhou hudební historii doprovázenou výraznou proměnou kompozičního jazyka se v rámci koncertu La Passione pořádaného festivalem Olomoucké barokní slavnosti pokusil – společně s kontratenoristou Filippem Minecciou – v sobotu 31. července v sále Klášterního Hradiska ilustrovat polský soubor Arte dei Suonatori (umělecký vedoucí Aureliusz Goliński) věnující se historicky poučené interpretaci. Dramaturgie večera ve víceméně chronologickém pořadí představila rovných deset skladatelů, kteří v rozmezí let 1730–1812 zhudebnili Metastasiovo libreto. Nezřídka byly vybrány árie na totožný text, takže posluchači mohli ještě lépe zhodnotit proměnu hudebního slohu v průběhu 2. pol. 18. století.

Koncert zahájila z pochopitelných důvodů Caldarova ouvertura následovaná recitativem Ove son dove corro? a Petrovou árií Giacchè mi tremi in seno. Smyčcová sekce hned z počátku zaujala delikátním zvukem a skvělou dynamikou – imitující „vzdechy“ jednotlivých nástrojů spolu tvořily křehký hudební dialog. S příchodem kontratenoristy Filippa Mineccii však hudbu prostoupil nečekaně dramatický živel – jeho výrazné frázování a hraniční dynamické polohy byly nejen strhující prezentací zpěvákových technických dovedností, ale především jeho vytříbeného interpretačního cítění. Obzvláště pozoruhodná byla zpěvákova práce s dynamickým odstupňováním, při kterém ve vlnách přecházel z gradujícího fortissima ke stěží slyšitelnému pianissimu a zpět, a to vše často v rámci jedné fráze. Ačkoliv podobné dynamické vlny nezřídka vyústí v pouhou exhibici sólisty, Filippo Mineccia pouze zcela přirozeně zhutnil již přítomné emoční vypětí. Prakticky po celou dobu koncertu mu orchestr byl pevnou oporou a sám dokázal působivě snoubit dramatické vypětí s lehkostí a elegancí.

, foto Daniel Berka foto: Daniel Berka

V případě Caldarova oratoria však byla ještě hudba držena na uzdě a orchestr dával přednost spíše pokorné vážnosti. Hned další zhudebnění v pořadí – tentokrát od Nicola Contiho – však přineslo zcela jiný hudební jazyk. O pouhých devět let mladší oratorium (1739) se v hybnosti hlasů a melodičnosti již značně odlišovalo od původní skladby Caldarovy. Melodie i harmonie se staly prostšími, avšak hybnějšími a sladšími, časté trylky a ozdoby také poukazovaly na odlišný kompoziční jazyk. Totéž, co platilo pro orchestrální doprovod, platilo ještě ve větší míře pro zpěvní melodii. Ansámbl zvolil zcela totožný recitativ a árii, tedy Ove son dove corro? a Giacchè mi tremi in seno, a rozdíl rovných čtyřiceti let, který dělil data narození obou skladatelů, se stal ještě patrnějším. Po Contiho částech oratoria nastoupila ouvertura a Janova árie Come a vista di pene si Fiere od Niccola Jommelliho, který své dílo zkomponoval roku 1749. Již v tomto případě se ukázalo, jak výtečný nápad chronologická dramaturgie na stejné libreto byla – posluchači mohli nejen vnímat pozvolný hudební vývoj a všímat si nových stylových prvků, ale především hudba samotná se stala přirozenou gradací celého večera. Každá další skladba totiž byla technicky náročnější, zdobnější, virtuóznější a vypjatější než ta předchozí. V bezchybně provedené árii Ritornerà fra voi (1773) skladatele Josefa Myslivečka tak již dostávala prostor akordická tremola smyčců, jejich rychlé figurace, rozklady akordů a výrazná chromatika jak v orchestru, tak ve zpěvním partu.

S každým dalším zhudebněním narůstala komplexita instrumentální složky a ve druhé polovině večera se dostaly ke slovu i dva lesní rohy, dva hoboje, fagot a traverso. (Sólové traverso se objevilo ještě v první polovině v árii Se la pupilla inferma Nicola Contiho, která zazněla mezi skladbami Jommelliho a Myslivečka. Dlužno dodat, že flétna se s hlasem velmi příjemně pojila, ačkoliv na několika místech působila mírně intonačně nejistě.) Následovaly vybrané části z oratorií od Francesca A. B. Uttiniho, Diega Naselliho, Antonia Salieriho, Pietra Marii Crispiho, Stanislaa Matteiho a Francesca Morlacchiho. (Obzvláště v áriích posledních dvou jmenovaných měla možnost předvést své interpretační umění také violistka Natalia Reichert, která s naprostou intonační přesností a promyšleným frázováním zvládala rychlé běhy, figurace a nevídané množství chromatiky.) Již jen přehled skladatelů poukazuje na další silnou stránku sobotní dramaturgie – ačkoliv totiž mnozí z nich byli ve své době váženými umělci, dnes jejich díla zní v koncertních síních opravdu pouze výjimečně. V nastudování, které prezentovali Filippo Mineccia a orchestr Arte dei Suonatori bylo navíc zřejmé, že jejich hudba skutečně patří i do sálů 21. století.

, foto Daniel Berka foto: Daniel Berka

Sobotní večer byl jedinečný nejen díky technické brilanci ansámblu a sólisty, ale především kvůli nosné dramaturgické myšlence, která v sobě spojila nejen zajímavé téma a přirozenou gradaci, ale navíc uvedla i autory, na jejichž kompoziční kvality se nezřídka zapomíná. Olomouckým barokním slavnostem nový koncertní háv sluší, a to festival ještě ani zdaleka nevyložil všechny své karty na stůl. Nezbývá než doufat, že tato vzestupná tendence – a to jak z hlediska dramaturgie, tak i míst konání a celkové organizace – bude i nadále pokračovat.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.