La Gioiosa dobyla Prahu

Večer 9. června měla Praha poprvé možnost zažít veřejné vystoupení jedné z nejsledovanějších a nejosobitějších operních zpěvaček současnosti, Cecilie Bartoli . Program koncertu v Dvořákově síni Rudolfina byl sestaven téměř kompletně z operní tvorby Antonia Vivaldiho, kterého má Bartoli již dlouhou dobu na repertoáru. Pro své malé červnové turné (Praha byla po Mnichovu druhým zastavením) však připravila řadu novinek, včetně árie Se lento ancora il fulmine z pražské opery Argippo , což je jistě dvojnásob sympatické. Jednotlivé árie byly vybrány s ohledem na rovnováhu mezi koloraturními a kantabilními čísly a zároveň na pestrost afektů, respektive citových rozpoložení, duševních stavů postav, tedy zásadních parametrů spoluutvářejících dramaturgii opery 18. století. Pro čtenáře HARMONIE jistě není tajemstvím, že Cecilia Bartoli disponuje vynikající koloraturní technikou. Ta sama o sobě však nestačí na zvládnutí „barokního“ repertoáru, důležitá je rovněž schopnost modelace frází a klenutí hlasu tak, aby se – mimo jiné – dokonale spojil s nástroji orchestru a vytvořil s nimi jeden celek. Hutný a živelný mezzosoprán Cecilie Bartoli je v tomto směru v jisté nevýhodě, ovšem technické mistrovství italské umělkyně je takového řádu, že zvolený repertoár dokáže přednést zcela uchvacujícím způsobem. Bartoli může – patrně kdykoliv se jí zamane – zeštíhlit hlas, ubrat do piana či pianissima a tím dosáhnout potřebného napětí tónu, respektive kontinuity fráze i barevného sladění s orchestrem. Srovnáváme-li její pražský recitál se staršími nahrávkami, lze konstatovat nejen nepolevující vokální flexibilitu, ale také větší vyrovnanost, přesněji plynulost rejstříků a celkovou kontrolu, jež je – u vědomí spontaneity a energičnosti projevu této umělkyně – takřka zázračná. Velmi důležitý, ne-li přímo klíčový moment je ale schopnost Bartoli ponořit se do každé árie a vyjádřit její obsah. Co číslo, to odlišný afekt, hrůzu střídal hněv, odevzdanost, zamilovanost, žárlivost a další stavy, tak jak to jednotlivé árie Farnaka, Ruggiera, Silvie ad. postav vyžadují. Bartoli jim nezůstala nic dlužna a vysílala emoce až do posledních řad naplněného auditoria, které s napětím sledovalo nejen každý tón, ale i pohyb a gesto. Spolutvůrcem mimořádného zážitku tohoto večera byl Jean-Christophe Spinosi a soubor Ensemble Matheus , který Spinosi řídil nejen jako dirigent, ale v některých číslech coby houslista-primarius. Jeho nastudování árií, dvojice předeher a první věty dvojkoncertu (RV 513) ukázala Vivaldiho jako skladatele dramatického, virtuózního, fantazijního, ale přitom stále kultivovaného bez krajních tempových či dynamických excesů a naturalismů, k nimž se některé soubory občas uchylují. Jean-Marc Goujon okouzlil publikum svou hrou na flétnu v dnes již (opět?) slavné árii Sol da te, mio dolce amore ze Zuřivého Rolanda , zatímco ve dvou přídavcích (z Handelových oper TeseoAmadigi di Gaula ), se ještě představili Diego Nadra (barokní hoboj) a Serge Tizac (barokní trubka). Jakkoliv obdivuhodné a krásné byly všechny výkony, jedinečná atmosféra, která 9. června zavládla v Rudolfinu, souvisí především s osobností Cecilie Bartoli, s jejím obrovským nasazením, entuziasmem, radostí z hudby. Setkání s publikem, společnou práci a sdílení krásy považuje za velmi důležité životní hodnoty. Kéž by tak vždy uvažovalo i její publikum!

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější