Hudební festival Znojmo dělá pro českou hudební kulturu už 18 let obdivuhodnou práci. Dlužno dodat – poněkud v utajení. V daleké Praze se o něm moc neví a pro masová média občas existuje hlavně kvůli projektům Pavla Šporcla. Z doby nedávné dvě oratoria – Haydnův Návrat Tobiáše a Telemannův Den posledního soudu. Pro moravský festival je téměř nemožné prorazit do hlavního města. Nedivím se tedy, že spojil síly s poněkud tajemným Českým královským institutem a uspořádal barokní spanilou jízdu na Pražský hrad. Ve středu 8. února tak byli zástupci české a mezinárodní hudební obce, šlechty, duchovenstva, politiků v čele s ministrem kultury a lobbistů včetně Petra Koláře, možného budoucího hradního Machiavelliho, konfrontováni s hudbou Benátčana, skladatele a cellisty Antonia Caldary.
Záminka pro naplnění Španělského sálu byla více než důstojná – „opera“ La concordia de’ pianeti (Harmonie planet). Smysl vzniku více než dvouhodinové kompozice byl více než zřejmý – alegoricky oslavit habsburský císařský klan, přičemž vítanou záminkou byla v zádveří královská korunovace Karla VI. a jeho velevážené manželky Alžběty Kristýny v katedrále sv. Víta v září roku 1723. Pobyt habsburského dvora v českých zemích byl nečekaně dlouhý, což byla příležitost hodně utrácet za všemožné oslavy. Do nich patřily narozeniny královny na konci srpna, její jmeniny pak byly záminkou k opulentní oslavě na podzim téhož roku ve Znojmě. A tu jsem u důvodu produkčních aktivit zmíněného festivalu v Praze a příčina uvedení Harmonie planet v červenci ve Znojmě (hudbaznojmo.cz).
Novodobé provedení na Hradě mělo dvě roviny – politickou a hudební. Nejprve tedy politika. Český královský institut sehnal nejspíš nemálo peněz pro provedení velmi náročného díla (původní premiéru provedlo necelých 150 hudebníků, novodobou kolem 60 účinkujících), poté uspořádal raut a vším byl nesen podprahový étos, že našemu státu by nejlépe slušel nějaký model konstituční monarchie, přičemž zatím decentně mlčí o jménu krále. (Že by nějaký Habsburk, nebo Lobkowicz či Modrou krví proslulý přítomný Maria František Emanuel Jan Silvestr Alfons hrabě Kinský z Vchynic a Tetova, nebo že by přísun královské krve z Evropské unie?) Politickou rovinu má samozřejmě i samotné dílo. Libreto Pietra Pariatiho je natolik prvoplánové a duchaprosté, že se snad museli ošívat i autoři, lokajští hudebníci a doufám, že ve skrytu duše i přítomná nižší šlechta. Servilita vůči oslavenkyni skrze božské planety byla nezměrná, nicméně chvála Alžbětina „plodného klína“ byla i na mě moc. (Libreto si na obecné úrovni nijak nezadalo s některými texty českých vokálních opusů pozdních let 50. a 70. minulého století.) Hudební rovina množiny provedení měla naštěstí radostnější podmnožiny. Na prvním místě musím ocenit výtečnou a téměř bezchybnou hru Czech Ensemble Baroque (vyjma málo polnicové hry trubky v árii Da mia tromba) a profesionalitu a entusiasmus dirigenta Romana Válka, který jej dokázal přenést nejen na orchestr, ale překvapivě i na dobře zpívající „sbor polobohů“ – Czech Ensemble Baroque Choir. Výkony, jaké v oblasti interpretace barokní hudby neslýchám často. Největší potěšení večera!
Ze sedmi bohů zaslouží eminentní ocenění chorvatský kontratenorista Franko Klisović (Mars) – působivý, zvučný, barevně příjemný hlas s jistou technikou; perspektivní talent, i když v době Franka Fagioliho a dalších kontratenorových hvězd to nemá snadné. S houkavostí hlasu dalšího kontratenoristy Valera Sabaduse (Apollón), rumunsko-německého altisty/sopranisty, jsem měl problém. Třetím kontratenoristou byl profesor daného oboru – Andreas Scholl (Jupiter). Jeho jemný hlas sice už nemá sílu přelomu tisíciletí, nejsem si jistý, jestli stále ještě má rozsah Senesina, ale poslouchat jej je nezměrné potěšení. Byl jedním ze světlých zážitků večera. Znojemská, česká, vídeňská, dnes už vlastně evropská pěvecká stálice Adam Plachetka (Saturn) byl oporou i v Caldarovi. S jeho zpěvem mám však menší osobní problém. Má nádherný hlas, ale v jeho podání je hlasově téměř jedno, zpívá-li Caldaru, Mozarta, Donizettiho… Nicméně pro Caldaru udělal maximum možného. Od Hany Blažíkové (Diana) jsem čekal znělejší a suverénnější zpěv. Bylo to pěkné, ale myslím, že tato hudba není její ideální hudební parketa. Dagmar Šašková (Venuše) má obdivuhodnou profesní biografii. Náročné koloratury zvládala suverénně a intonačně takřka bezchybně, nicméně bylo-li v úvodu koncertu avizováno hvězdné sólové obsazení, věřil jsem, že budu svědkem koncertu světových hvězd, tomu však nebylo. Paní Šašková je výbornou zpěvačkou, leč bohyně to není. Ač Merkurem, bohem není ani Jaroslav Březina, jehož lehký tenor jsem obdivoval na konci 20. století. Na Hradě nešlo přeslechnout silové akcenty.
Co dodat k hudbě. Rozhodně je dobře, že Roman Válek tuto oslavnou skladbu oživil. Je tam řada působivých melodií (s harmonií je to problematičtější) a instrumentačních nápadů (viz třeba Venušina árie Ad Elisa ancor d’intorno). Jsem dalek hodnotit celkový odkaz Antonia Caldary (1671–1736), když znám jen výsek, nicméně Harmonie planet je jen kvalitním účelovým produktem, nesouměřitelným, když pominu skutečně hudební bohy Bacha a Händela, s vrstevníky Vivaldim, Corellim či Alessandrem Scarlattim. (A to pomíjím mladší souputníky, z českých zemí vyšlého Tůmu či Richtera.) Fuxova opera Costanza e Fortezza či Zelenkovo melodrama Sub olea pacis, jež vznikly z podobného důvodu, jistě také alegoricky oslavují habsburský dům, ale servilita je přece jen noblesnější.
Coda. Můj pohled na večer ve Španělském sále je možná neprávem kritický a subjektivní. V průměrné akustice sálu jsem byl upozaděn na kraj poslední řady, takže možná bylo vše jinak a VIP hosté v první řadě uprostřed měli jinou poslechovou zkušenost…
