Nejprve brněnská Vila Tugendhat, nyní Werichova vila v Praze. Oba cenné prostory jako dějiště koncertů nabídly v projektu StringArt 2017 ve spolupráci se soubory České asociace komorní kytary současnou hudbu. V rekonstruovaném domě na Kampě tak zazněly 23. listopadu skladby Martina Brunnera, Juraje Filase, Lukáše Hurníka, Tomáše Illeho, Ondřeje Kukala, Jiřího Lukeše a Václava Paroulka.
Intimní a neformální atmosféra nevelkého podkroví vily si říká o neortodoxní program a o stejně uvolněnou prezentaci. Vejde se sem jen pár desítek lidí, kteří jsou na dosah interpretům, na pódiu bylo současně maximálně šest hudebníků – a už tam bylo plno… Za mimořádnou, lehce alternativní akcí stáli kytaristé Tomáš Honěk a Eliška Balabánová, kteří plánují podobné koncerty i v dalších zajímavých interiérech. Úzká spolupráce autorů a interpretů, stejně jako téměř intimní vydání se všanc publiku, budou jejich základem i nadále.
Koncert zarámovalo společné vystoupení kytarového Dua Siempre Nuevo a smyčcového kvarteta Epoque Quartet – na začátku synkopami a tanečními idiomy prostoupená skladba 4+2 od Martina Brunnera, na konci podobně mezižánrově rozkročené Zrození nového tanga od Tomáše Illeho. V obou případech plnokrevná interpretace, hra s chutí a prožitkem. Má někde Epoque Quartet hranice, za které by nešel? Jeho členové na pódiu v odpovědi moderátorce řekli, že omezující jsou jen možnosti nástrojů, protože hudba existuje pouze dobrá a špatná; a oni mají štěstí na tu dobrou… Obě skladby, na nichž se tentokrát podíleli, ve svém žánru opravdu špatné ani trochu nebyly.
Od Lukáše Hurníka a Juraje Filase zazněly zhudebněné Shakespearovy texty. Sopranistku Lucii Silkenovou (na jejíž hlas byl chvílemi prostor přece jen trochu malý) doprovodilo Duo Teres, to znamená houslistka Lucia Kopsová a kytarista Tomáš Honěk. V prvním případě šlo o Sonet č. 76 v anglickém originálu, zhudebněný náročněji, bohatěji strukturovanou vokální linkou, v druhém případě ve skladbě Svět polituj šlo o Sonet č. 1 v českém překladu, zhudebněný jednoznačněji, v s přiznanými tonálními centry, způsobem nebojícím se výrazných melodií a čistých hudebních emocí – tedy tak, jak Filas píše celý život.
Nádherný zážitek přinesl Ondřej Kukal – Pohádky, zatím tři, napsal pro kytaristku Elišku Balabánovou, s níž účinkovala herečka Anna Císařovská. Příkladná práce s hlasem, barvitý přednes, vypointování textu, jeho téměř „hraní“, to jsou jen některé momenty, které z Císařovské učinily tento večer skutečnou hvězdu. Hudba zde roztomilé, lehce apokryfní vyprávění pohádek pěkně podpírá a komentuje… To není však případ premiérované kompozice s názvem 5 (z)kusů od Martina Brunnera. Stejné dvě interpretky, stejný, ještě lepší přednes mimořádně vtipných a hravých textů Evy Turnové z knih Turnový háj 1 a 2… Ale textu bylo opravdu hodně a naprosto a zcela vévodil – hudba v tomto případě stále a jen jakoby improvizovaně, potichu a až moc nenápadně plynula někde ve spodním plánu, mimoběžně, bez kontaktu se slovy.
Kukal byl zastoupen skladbou KytaroViolino, koncipovanou přesně v duchu jeho milé, virtuózní, vděčné a reálné poetiky a přednesenou Duem Teres s velkým hráčským vkladem a osobním nábojem. Pěkná byla i ryze kytarová kompozice Pat & Mat bagately, premiéra z pera Jiřího Lukeše. Duo Siempre Nuevo (tvořené dvěma členy Pražského kytarového kvarteta – Patrickem Vacíkem a Matějem Fremlem) dalo cyklu přesnou souhru a všechny nuance různých typů tradiční i netradiční hry, tedy apartní zvuk; a v závěru i typické gesto postaviček Pata a Mata z Večerníčku… Patřilo to k milému večeru, o jehož poslední sólovou nedlouhou tečku, jakoby přídavek, se pak postaral Tomáš Honěk – Cancion de Cuna, Ukolébavka, připomněla zatím jen v rodinném archivu převážně skrytý odkaz kytaristy, pedagoga a komponisty Václava Paroulka.
