čtvrtek, 10. říjen 2002

Kytara v Brně

Napsal(a) 

Od 11. do 17. srpna 2002 proběhl v Brně už 11. Mezinárodní kytarový festival s mistrovskými kurzy. Dramaturgie byla letos kromě koncertů klasické kytary obohacena i o koncert pro širší skupinu posluchačů, totiž o flamencový koncert na nádvoří hradu Špilberk. Onen týden bylo příjemné prostředí hotelu Astorka v centru města plně k dispozici účastníkům festivalu, kterých se opět sjelo na 150 ze 17 zemí světa. Sedm festivalových koncertů navštívilo více než 2000 posluchačů a je zřejmé, že festival se stále více zapisuje do povědomí Brňanů.

Na zahajovacím koncertě vystoupil Zoran Dukič . První polovinu programu věnoval Franciscu Tárregovi (150 let od narození) a jeho současníkům, v energičtější druhé půli večera pak zazněly skladby jako Prélude, Tiento et Toccata Halvora Hauga, Fantasia Malcolma Arnolda či Muir Woods , poslední skladba Toru Takemitsu. Na závěr hrál Šest balkánských miniatur od Dušana Bogdanoviče, které hraje asi na většině svých koncertů - a ví proč. Balkánské rytmy a vášnivost lidových melodií, navíc v efektní Bogdanovičově úpravě a virtuózním Dukičově podání, se vždy setkávají s bouřlivým ohlasem publika. Koncertní vrchol festivalu přišel hned druhý den. Bohužel kvůli nejistému počasí se místo konání koncertu přesunulo z nádvoří hradu Špilberk do sálu Stadion, kde jak menší kapacita, tak nepříjemné dusno (a fakt, že nakonec venku stejně nepršelo) zpočátku možná kalily náladu více než tisícovce posluchačů; po prvních tónech flamencové kytary Rafaela Cuéna Garibiho z Mexika (původem ale ze španělské rodiny) však celý sál uchváceně poslouchal a prožíval spoustu energie sršící z čistého lidového flamenga; ke kytaře se v zápětí připojily tanečnice Anna a Joanna . Po přestávce se však smršť rytmů a melodií ještě znásobila: na scénu osvětlenou pochodněmi v rukou čtyř conquistadorů usedl Rafael Cortés a začal sólovou skladbu. V tu chvíli sál oněměl a uši byly chvílemi na pochybách, zda hrají kytary dvě nebo tři! Posléze se k němu přidala celá "su grupo" (tanec, zpěv, kytara, perkuse, baskytara). Českému posluchači je asi dobře znám styl Paca de Lucii, jeho přístup k flamencu a jeho kombinování s jazzem; styl Rafaela Cortése je v tomto směru obdobný, přirozeně kombinuje hudbu rozmanitých žánrů. Technicky se se svým známějším kolegou může bez ostychu srovnávat a je jen předmětem zbytečných debat, kdo je lepší. U mne v každém případě vítězí Rafael Cortés tím, jak se mi vepsal do srdce - především svou přátelskostí a neuvěřitelným zakončením celého večera, kdy pozval zpět na pódium Rafaela Cuéna Garibiho i Annu a Joannu a všichni společně bez amplifikace stáli v půlkruhu a hráli a zpívali a tančili. To vše po koncertě pokračovalo až do půl čtvrté ráno v restauraci Bohéma.

Na pátečním závěrečném koncertě zahrál Mexický kytarový kvartet , jehož výkon byl bohužel negativně poznamenán nedávnými personálními změnami; především však zůstal nezapomenutelný zážitek z vystoupení Itala Massima Feliciho . Ten na moderním avšak ne nijak "laciném" repertoáru ukázal, že kvalitu italské kytarové školy, obzvláště patrná vloni po koncertech Italů Aniella Desideria a Carla Marchioneho , nelze opomíjet. Program složený ze skladeb jako Drei Tentos Hanse Wernera Henzeho, Fuga No.1 Leo Brouwera a Collectici Intim Vincenta Ascencia v takovém uceleném pojetí neslýcháme často.

Ostatní festivalové koncerty však rozhodně za již zmíněnými nezaostávaly. Na tom úterním po Carlosi Molinovi vystoupili v druhé půlce Dagmar a Jozef Zsapkovi (kytara-flétna), kteří svou souhrou a příjemným repertoárem potěšili publikum a potvrdili své renomé. Ve středu po Giovannim Granovi zazářilo polské kytarové duo Krzysztof Pelech - Jarema Klich , které všem přítomným vtisklo úsměv na tváře zejména závěrečnou Circus music Carla Domeniconiho, ale i jinak zaujalo ve skladbách Methenyho, Gismontiho, Piazzolly, Morela, Albénize, Goulda a Aiety. Ve čtvrtek bylo možno se seznámit s kombinacemi kytara-zpěv (Enric Madriguera a Kathryn Evans ) a kytara-housle (Mina a Tadashi Sasaki ).

V souhrnu bylo letos na všech koncertech možné slyšet více komorní hudby, což je, myslím, dobrý trend, vždyť v zarytě sólovém hraní se kytaristé utápějí, ztrácejí a uzavírají na svém ostrůvku. Onu uzavřenost a neznalost okolního světa se snad částečně podařilo odbourat také přednáškami Colina Coopera (šéfredaktor anglického časopisu Classical Guitar), Davida Pavlovitse z Maďarska, a Leo Witoszynského . Pro kytaristy bylo událostí setkání s japonským nástrojařem Masaki Sakuraiem , výrobcem u nás známých a ceněných kytar "Kohno", či s šéfredaktory kytarových časopisů z Francie, Anglie a Itálie. Vedle toho se konaly studentské koncerty a kurzy, které vedli vedle zmíněných umělců také čeští pedagogové - Milan Tesař , Zdeněk Dvořák a Vladislav Bláha (umělecký ředitel festivalu). Věřím, že příští ročník festivalu se od 10. do 16. srpna 2003 dostane zase o něco více do veřejného povědomí a udělá radost stejně jako ten letošní.

Nejnovější od Jan Čižmář

Více z této kategorie: « Don Giovanni Audite organum »

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.