úterý, 26. srpen 2014

Kvarteto Pavla Haase zahrálo v Krumlově efektního Schulhoffa i vikinsky chladného Brahmse

Napsal(a) 

Střípky z Českého Krumlova V.

Pavel Haas Quartet, foto Libor Sváček Pavel Haas Quartetfoto: Libor Sváček

Vystoupení Kvarteta Pavla Haase, dnes jednoho z nejlepších českých kvartet současnosti, čile pronikajícího i na evropská pódia, bylo očekáváno s napětím. Hned úvodní Kvartet č. 1 Ervína Schulhoffa splnil všechna očekávání v plné míře. Toto dílo z roku 1925 patří k tomu nejlepšímu, co Schulhoff vytvořil. Haasovcům se skvěle podařilo vystihnout jedinečné zvukové experimentátorství díla, jeho hru témbrů i rustikální dravost, vrcholící ve 3. větě. Sordinované tutti v nejrychlejším tempu – zahráno tak, že efekt je slovem jedinečný. Říkal jsem si, jestliže jim toto nasazení vydrží po zbytek večera, bude to vrchol festivalu. Hned následující Dvořák, Kvartet Es dur „Slovanský“, op. 51, však přinesl jisté uvolnění a pokles koncentrace. Jako by interpreti nebrali toto dílo úplně vážně. Plod šťastné inspirace, tento vlastně první Dvořákův velký kvartet působí, jako by byl psán lehkou rukou, jen tak mimochodem – a byl tak i zahrán. V oblasti vedlejšího tématu jsou imitace výplňkových figurací artikulačně nesjednoceny, což jaksi patří ke špatnému tónu takřka všech českých kvartet – dost možná, že tato artikulační laxnost je jeden ze znaků tzv. české kvartetní školy. Vůdčí osobností souboru, vládnoucí třem mužům, je žena u pultu primů – nesporně výrazný, tvárný talent, ovlivňující a inspirující zvuk souboru. Nemohu však říci, že vždy jen pozitivně. Trochu zpřesnit hru, snížit tuto intonační velkorysost či rozkolísanost, jež je jistě výrazového původu, a nikoli technickým mankem, by nemohlo celkovému výsledku vůbec škodit. S Brahmsem se opět dostavila maximální koncentrace. Jako by si ji vážnost Kvarteta a moll op. 51, přímo vynucovala. Bylo to pozoruhodné, úctyhodné provedení. Přesto si nejsem jist, zda Haasovci našli ten správný klíč k „lyrickému dramatismu“ tohoto zvláštního díla. Ono samo totiž vyvolává spíše úctu a obdiv, než náruživou lásku. Je formálně dokonalé, čiší z něj ovšem prazvláštní vikinský chlad a smutek – absolutní kontrast k předchozímu rozjuchanému Dvořákovi. Haasovcům vyšly posíleny lyrické stránky díla – ač v rozhovorech vyjadřují obavy přesně opačného druhu – a dramatické vyznívaly trochu unyle. Dal bych přednost tvrdšímu čtení Bergovců, ostatně i Hagenovců, ale to je samozřejmě konstatování po výtce subjektivní. Krásný večer byl uzavřen přídavkem z Dvořáka, finální větou z Kvartetu F dur „Amerického“, jež byla zahrána s vtipem i elegancí, jako by hráči dávali vale elegickým náladám, jež se jim předtím v Brahmsovi snad až příliš rozbujely.



Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.